ECLI:CZ:US:2007:3.US.843.06.1
sp. zn. III. ÚS 843/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 52 T 8/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 6 To 18/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež svou povahou spadají pod právní institut práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva způsobem stanoveným u nezávislého a nestranného soudu a dále vyjadřují zásadu, dle níž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Dále měly obecné soudy rozhodnout v rozporu s článkem 40 odst. 2 Listiny o presumpci neviny, neboť nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti i jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006 shledán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a dle §219 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně; pro výkon uloženého trestu jej nalézací soud podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jednalo se přitom o již v pořadí druhý rozsudek jmenovaného soudu, neboť první rozsudek krajského soudu ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 52 T 8/2005 byl z podnětu odvolání stěžovatele usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 6 To 111/2005 podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Brně, aby učinil nové rozhodnutí.
I proti v pořadí druhému odsuzujícímu rozsudku krajského soudu se stěžovatel odvolal, přičemž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, jímž rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovateli za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. uložil podle §219 odst. 1 tr. zák., za použití §40 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků; pro výkon trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn.
Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, s uplatněním dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Výše uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tak, že dne 20. 5. 2005 kolem 03:40 hodin v Brně, se ovlivněn alkoholem uvnitř klubu Fléda dostal do slovní rozepře s poškozeným T. G., která přešla ve vzájemné fyzické napadání. Po skončení incidentu vyšel stěžovatel na chodbu před klub, zde chvíli společně se svou přítelkyní L. G. čekal, a když poté z klubu vyšel poškozený T. G., došlo mezi ním a stěžovatelem k dalšímu konfliktu vyvolanému úderem ruky poškozeného do obličeje stěžovatele. Poté stěžovatel vytáhl kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, který předtím nepozorovaně odcizil zpoza barového pultu, a s úmyslem usmrtit zaútočil proti T. G., přičemž jej celkem šestkrát bodl do horní části těla a způsobil mu hluboké bodné rány na krku, hrudníku, levé paži s poškozením pažní žíly a dvojhlavého pažního svalu, pravého předloktí a zejména průdušnice v oblasti krční, čímž došlo k vniknutí vzduchu do levé hrudní dutiny s částečným kolapsem levé plíce a krvácením do levé poloviny hrudníku. V důsledku toho musel být poškozený převezen do nemocnice, kde byl okamžitě operován, neboť byl ohrožen na životě a jeho stav si posléze vyžádal několikatýdenní léčení a pracovní neschopnost.
II.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že nalézací i odvolací soud v jeho trestní věci nepostupovaly tak, jak jim ukládá zákon, neboť neodstranily dle jeho názoru příkré rozpory ve skutkových zjištěních a nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel především zdůraznil, že obecné soudy vzaly za stěžejní důkaz o jeho vině výpověď zaměstnance klubu Fléda svědka O. a výpověď poškozeného T. G. Tyto výpovědi jsou však dle názoru stěžovatele ve zjevném rozporu, zejména pokud jde o označení místa, kde mělo dojít k hlavnímu konfliktu. Stěžovatel poukazuje na zajištěné krevní stopy, jež svědčí o tom, že stěžovatel ustupoval před poškozeným G. a nikoli naopak.
Další zásadní rozpor ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů s provedeným dokazováním stěžovatel spatřuje v závěru, že stěžovatel na chodbě před klubem na poškozeného údajně čekal. Dle stěžovatele z provedených důkazů vyplývá, že takový průběh události nebyl možný, a to s ohledem na výpovědi svědků týkající se času, jež měl uplynout mezi prvním a druhým konfliktem stěžovatele s poškozeným, přičemž žádný ze svědků neuvedl, že by k druhému konfliktu došlo za 5 minut poté, co stěžovatel bar opustil, jak nesprávně interpretovaly soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů dále dle stěžovatele při posuzování výpovědi poškozeného G. dostatečně nezohlednily ani tu skutečnost, že poškozený nejprve ve své výpovědi popřel, že by vůbec věděl, že stěžovatel šel z klubu ven na chodbu. Stěžovatel má vzhledem k výše uvedenému za to, že postup obecných soudů stran hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu byl zcela jednostranný.
Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy pochybily při právní kvalifikaci skutku, neboť jednání stěžovatele dle jeho názoru měly kvalifikovat jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zákona. Stěžovatel zdůraznil, že to byl právě poškozený T. G., který celý konflikt vyvolal, a to zejména jeho druhou část, odehrávající se na chodbě klubu, kde poškozený na stěžovatele jako první zaútočil a to v jasném úmyslu mu ublížit - odvetou za předchozí potyčku v baru. Byl to tedy stěžovatel, kdo byl napaden a kdo se bránil. Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Stěžovatel, obdobně jako již v řízení před obecnými soudy, odmítl argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že poškozeného neznal, a tudíž o něm nemohl mít žádné negativní poznatky. Stěžovatel uvádí, že právě proto, že poškozeného neznal, nemohl ani vědět, co je to za člověka a čeho je schopen - navíc za situace, kdy ten večer poškozený slovně zaútočil na přítelkyni stěžovatele a jej samotného fyzicky napadl. Stěžovatel odmítá dále jako spekulativní závěr obecných soudů o tom, že bylo důvodné očekávat, že v případě opětovného napadení poškozeným bude následek obdobný tomu, k němuž došlo v rámci prvního konfliktu. Stěžovatel považuje za logické očekávání, že člověk, který jej napadl verbálně i fyzicky na veřejnosti za přítomnosti desítek jiných lidí, může stupňovat svůj útok na chodbě v přítmí a za přítomnosti toliko stěžovatele a jeho přítelkyně, a to navíc poté, kdy za stěžovatelem poškozený vyběhl a po slovním ataku mu okamžitě a bez váhání zasadil ránu pěstí do obličeje. Stěžovatel přitom upozorňuje, že na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že se stěžovatel bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku. V dané situaci stěžovatel jednal v silném pocitu strachu, nůž vytáhl pouze v představě, že poškozeného od dalšího útoku odradí. Stěžovatel dále uvedl, že jeho obrana trvala velmi krátce, řádově několik vteřin, a nebyla nijak cílená, jak dle stěžovatele potvrzuje i výpověď svědka O. Pokud by byl chtěl stěžovatel někoho usmrtit, soustředil by svůj útok na jedno místo. V této souvislosti stěžovatel podotýká, že přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu pachatele v době odvracení útoku, přičemž odkazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie.
Stěžovatel konečně namítá, že závěr obecných soudů o úmyslném zavinění pokusu vraždy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Má za to, že se nalézacímu soudu nepodařilo prokázat, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že může způsobit smrt poškozeného. Z provedených důkazů přitom dle názoru stěžovatele nelze vyvodit spolehlivý závěr o tom, že útoky nožem byly zaměřeny cíleně na životně důležité tělesné partie poškozeného. Jak stěžovatel opětovně zdůraznil, útoky nožem byly vedeny náhodným směrem, vyplývajícím z nahodilých situačních okolností, daných pohybem stěžovatele a poškozeného, kdy oba byli pod vlivem alkoholu. Stěžovatel podotýká, že si během konfliktu jednou rukou chránil obličej a v druhé ruce před sebou držel nůž. Poukazuje na podmínky na místě činu. Má za to, že se obecné soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo měly přiklonit k variantě pro stěžovatele výhodnější a posoudit skutek toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §222 odst. 1 tr. zákona.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a po seznámení se spisovým materiálem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného trestního spisu, provedly obecné soudy ve věci stěžovatele velice důkladné dokazování, a to zejména výslechem a konfrontací svědků události z řad hostů a personálu klubu Fléda, protokoly z provedeného vyšetřovacího pokusu a dále především několika znaleckými posudky z jednotlivých odvětví oboru zdravotnictví a psychologie. K průběhu konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným G. nalézací soud vyslechl obviněného, poškozeného a několik dalších osob, jež byly incidentu přítomny či do něj určitým způsobem zasáhly.
Sám stěžovatel již v přípravném řízení mimo jiné vypověděl, že si (zkráceně řečeno) v klubu nejprve povšiml, že nějaký muž (tj. T. G.) obtěžuje jeho přítelkyni a chová se k ní agresivně. Když jej stěžovatel vyzval, aby odešel, poškozený jej vulgárně napadl a několikrát jej pěstí udeřil do hlavy, srazil jej na zem, kde jej asi jednou nebo dvakrát kopl. Poté byli stěžovatel a poškozený od sebe odtrženi svědkem O., který v klubu působil jako tzv. ochranka. Vyhazovač si vzal poškozeného stranou a stěžovatel jej pak již neviděl. Vrátil se proto k baru za přítelkyní, s níž dále popíjel pivo. Asi po půl hodině se u baru znovu objevil poškozený a vyhrožoval, že když jejich vzájemný spor nelze vyřešit uvnitř, tak že si to se stěžovatelem vyřídí venku. Stěžovatel na to nereagoval a s přítelkyní si řekli, že odejdou okamžitě. Když zaplatili, poškozený jim nepřestával vyhrožoval. Říkal, že stěžovatele rozkope a sejme. Stěžovatel dále přiznal, že si při odchodu z klubu všiml, že zezadu na barovém pultu ležel kuchyňský nůž a jelikož měl velký strach, že jej poškozený napadne, tak nůž vzal a dal si ho do boční kapsy kalhot vpravo. Dle své výpovědi vzal stěžovatel nůž proto, že mě strach, že když poškozený půjde za nimi, tak on může nůž vzít a napadnout je. Poškozený vypadal hodně agresivně. Sám stěžovatel měl podle svých slov v tom okamžiku již panický strach. Odcházeli hodně rychle, zatímco poškozený jim i nadále vyhrožoval, aby je posléze opět napadl na chodbě před klubem.
Tuto verzi události v podání stěžovatele, který své jednání zdůvodňoval silným strachem z poškozeného G., však nalézací soud ve světle dalších důkazů považoval za nepravdivou. Nalézací soud na základě výpovědí řady svědků (viz str. 31 rozsudku) dospěl k závěru, že intenzita prvního konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným nebyla tak vysoká, jak v rámci své obhajoby tvrdil stěžovatel. Obecný soud naopak neuvěřil tvrzení stěžovatele, že mu poškozený ještě i po skončení prvního konfliktu nadával či mu vyhrožoval. Obecný soud měl naopak za prokázané, že tím, kdo byl před ukončením prvého konfliktu agresivnější, byl stěžovatel, který měl být z baru ochrankou vyveden právě pro svou snahu v konfliktu pokračovat. Nalézací soud v odůvodnění svých skutkových zjištění dále poukazoval na chování přítelkyně stěžovatele, které dle nalézacího soudu neodpovídalo míře ohrožení ze strany poškozeného, o němž vypovídal stěžovatel. Svědecká výpověď této svědkyně dle nalézacího soudu nepotvrzuje, že by hrozilo nebezpečí pro stěžovatele větší, než při rvačce silově srovnatelných protivníků a vůbec již ne nebezpečí spojené s ohrožením života, kterému by se stěžovatel měl bránit za použití zbraně. K průběhu vlastního konfliktu na chodbě před klubem pak měl nalézací soud za prokázané, že zde poškozený G. stěžovatele opět fyzicky napadl poté, co vyšel za stěžovatelem na chodbu, kde se stěžovatel po odchodu z klubu ještě jistou krátkou dobu zdržoval. Nalézací soud neuvěřil skutkové verzi stěžovatele, dle níž si stěžovatel odcizeným nožem toliko udržoval poškozeného od těla. Soud přitom odkázal na shodující se výpovědi poškozeného a svědka O., kteří popsali, že poté, co stěžovatel v průchodu dostal od poškozeného ránu do obličeje, napadl jej v průběhu cc. deseti vteřin několika bodnutími nožem. Nalézací soud dále na str. 39 rozsudku obsáhle odůvodnil, proč považoval za vyvrácenou i obhajobu stěžovatele o tom, že průběh konfliktu pokračoval po jeho vzniku směrem ke dveřím na ulici a nikoli naopak, a to i s odkazem na zjištěné krevní stopy. Stručně řečeno, nalézací soud shledal, že v okamžiku po útoku poškozeného stěžovatel převzal iniciativu a začal s nejméně střední intenzitou nožem útočit na horní část těla poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány. Svou argumentaci ohledně motivu a zavinění stěžovatele nalézací soud obsáhle vylíčil na str. 44 a 45 rozsudku. O tom, že stěžovatel v kritické době jednal s motivem se poškozenému mstít, svědčí dle nalézacího soudu události před provedením útoku (příprava útoku odcizením nože z baru) a dále jeho chování po vlastním útoku, kdy z místa činu utekl.
Při právním hodnocení zjištěného skutkového děje ve vztahu k nutné obraně ve smyslu ust. §13 tr. zákona nalézací soud zejména uvedl, že ač byl stěžovatel oprávněn se pokračujícímu a stupňujícímu se útoku poškozeného G. bránit, bylo jeho jednání v nepoměru ke kontextu celé situace a ve své podstatě motivováno nikoli strachem a obranou, ale snahou pomstít se poškozenému za jeho předchozí napadání. Tato svá skutková zjištění obecný soud mimo jiné obsáhle odůvodnil i odkazy na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž vyloučil stěžovatelem předestřený mechanismus zranění s tím, že není možné, aby poškozený opakovaně ,,naběhl" na nůž v rukou stěžovatele. Nalézací soud shrnul svůj závěr s tím, že jednání stěžovatele bylo intenzivním excesem z nutné obrany.
Se skutkovými závěry nalézacího soudu se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, který se mimo jiné vypořádal i s námitkami stěžovatele, zaměřenými do hodnocení výpovědi svědka R. O. Odvolací soud zdůraznil, že výpověď uvedeného svědka nestojí proti tvrzením stěžovatele osamoceně, ale je podporována řadou dalších ve věci provedených důkazů, zejména již citovaným soudně lékařským posudkem.
IV.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti uplatňuje Ústavní soud svou kasační pravomoc teprve tehdy, octnou-li se rozhodnutí obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku pachatele, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v případech zcela zjevného porušení základních zásad trestního práva hmotného či flagrantního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
Podstatou argumentace stěžovatele je názor, že obecné soudy ve svých rozhodnutích kvalifikovaly jeho skutek v rozporu s výsledky dokazování, a to jednak ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §8 odst. 1 §, 219 odst. 1 tr. zákona, jednak ohledně hodnocení jeho jednání z hlediska nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost podle §13 tr. zákona. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a neshledal, že by obecné soudy při posuzování uvedených hmotněprávních aspektů trestné činnosti stěžovatele pochybily.
Pro trestní věc stěžovatele má hlavní význam prokázání tzv. nepřímého úmyslu jako formy zavinění, vztahující se na jeho jednání vůči poškozenému. Zaviněním se (zkráceně řečeno) v trestněprávní nauce rozumí vnitřní (psychický) vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. S otázkou zavinění, jako základním předpokladem rozhodnutí o vině, se obecné soudy musejí vždy vypořádat s maximální pečlivostí, neboť bez zavinění není trestného činu ani trestu (srov. i §3 odst. 3 tr. zákona). Zároveň však zjištění zavinění a jeho prokázání pachateli trestného činu patří ze samé povahy věci k nejobtížnějším úkolům, jež právní řád před orgány činné v trestním řízení klade. Obtíže při dokazování subjektivní stránky trestného činu vyplývají ze samotné podstaty věci: předmětem dokazování jsou zde skutečnosti vnitřního života pachatele, které jiné osoby nemohou přímo pozorovat. Zvláště nesnadné je prokazovat právě nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem.
V případě trestných činů proti životu a zdraví vyvinula nauka v oboru trestního práva a judikatura obecných soudů určité myšlenkové postupy, s jejichž pomocí lze z objektivně zjištěných okolností útoku rozeznat indicie svědčící o formě a míře zavinění. Zda byl pachatel při útoku srozuměn se smrtí poškozeného (nepřímý úmysl), lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuelní úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. Ústavní soud se v minulosti nespokojil s takovým rozhodnutím obecných soudů, v nichž byl závěr o nepřímém úmyslu učiněn na základě pouhé existence výše zmíněných objektivních skutečností. Porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele konstatoval Ústavní soud v případech, v nichž v obecnými soudy shromážděném důkazním materiálu chyběla spolehlivá opora pro závěr, že pachatel rány vražednou zbraní vědomě směřoval na životně důležité tělesné partie. Ústavní soud využil své kasační pravomoci v případech, kdy se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se zjištěním, že u pachatele nebyl prokázán žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro vraždu (dále viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 433/02, Sb. n. u. ÚS ČR, sv. 33, nález č. 49, str. 11 včetně tam citované judikatury obecných soudů).
Trestní věc stěžovatele je specifická tím, že je bezpochyby dáno tzv. viktimologické zavinění na straně poškozeného, jenž se dle výsledků provedeného dokazování ke stěžovateli a jeho přítelkyni choval způsobem zavrženíhodným a stěžovatele opakovaně fyzicky napadl. Ústavní soud připomíná, že na rozdíl od právních úprav některých jiných států platný trestní zákon nezná privilegovanou skutkovou podstatu pokrývající případy, kdy se pachatel dopustí útoku proti životu osoby, která v něm vzbudila hněv tím, že pachateli nebo osobě jemu blízké tělesně ublížila nebo jej těžce urazila, aniž by k tomu pachatel zavdal důvod (srov. např. ust. §213 německého trestního zákoníku či tzv. provokaci v anglosaském právu). Obecným soudům je však vedle přihlédnutí k polehčujícím okolnostem dle §33 písm. a) a f) tr. zákona otevřena možnost mimořádného snížení trestu dle §40 odst. 1 tr. zákona, jíž Vrchní soud v Olomouci v projednávaném případě zcela správně využil. Důkazní situace v trestní věci stěžovatele je ovšem jinak typická pro určitý druh útoků proti životu a zdraví, k nimž dochází během emocionálně vyhrocených konfliktů mezi hosty restauračních zařízení, konzumujícími ve větším množství alkoholické nápoje. Je běžné, že průběh náhle vzniklého a obvykle velmi rychle a chaoticky proběhnuvšího konfliktu, při němž se střídají vzájemné údery, strkání atd. jednotlivých účastníků, bývá svědky posléze líčen s různou měrou zkreslení. Toto zkreslení a případně se navzájem odlišující verze výpovědí svědků však pro obecný soud a priori neznamená překážku v tom, aby při náležitém zhodnocení všech důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu nedospěl ke skutkovým závěrům, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.
V trestní věci stěžovatele z provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplývá, že stěžovatel musel dlouhý kuchyňský nůž proti poškozenému užívat se značnou razancí, a to několikrát za sebou. Stěžovatel si proti neozbrojenému protivníku počínal natolik nebezpečně, že obecné soudy nijak nevybočily ze zásad hodnocení důkazů, materiální pravdy a presumpce neviny, když za daných konkrétních okolností ve smyslu platné právní úpravy dovodily srozumění stěžovatele s usmrcením poškozeného a zároveň konstatovaly, že jednání stěžovatele nelze považovat za nutnou obranu, jež by nebyla zcela zjevně nepřiměřená ve smyslu ust. §13 tr. zákona. V tomto ohledu nehraje již podstatnou roli, zda se jednalo o tzv. exces intenzivní (pro případ, že to byl stěžovatel, kdo před poškozeným ustupoval) či eventuelně o tzv. exces extenzivní, kdy k útoku na život poškozeného došlo až ve chvíli, kdy poškozený stěžovatele již neohrožoval.
Pokud jde o další jednotlivé námitky stěžovatele v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal, že jde vesměs o argumenty, jež stěžovatel použil již v rámci své obhajoby v trestním řízení a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly a Ústavní soud může toliko odkázat na obsáhlá odůvodnění jejich rozhodnutí, včetně usnesení Nejvyššího soudu.
Po zhodnocení všech okolností projednávané věci Ústavní soud nedospěl k názoru, že by postup obecných soudů porušil některé z ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto jeho návrhu nelze vyhovět. Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu