ECLI:CZ:US:2007:3.US.849.07.1
sp. zn. III. ÚS 849/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 20, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 5. 2006, čj. 4 T 39/2006-146, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 8. 2006, čj. 13 To 318/2006-205, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 44/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 27. 3. 2007 (doplněnou podáním ze dne 1. 6. 2007) se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, které jsou zakotveny v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále jimi měl být porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a předložené kopie usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 44/2007, zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 5. 2006, čj. 4 T 39/2006-146, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel a trest odnětí svobody v trvání dvou let.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 22. 8. 2006, čj. 13 To 318/2006-205, zrušil prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce jednoho roku a tří měsíců; ve výroku o vině zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn.
Proti odvolacímu rozsudku podal stěžovatel dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že porušením důležité povinnosti stanovené pravidly silničního provozu je porušení jen takové povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život. Z přerušovaného vodorovného značení přitom bylo zřejmé, že předjíždění nemůže mít za následek nebezpečí pro lidský život. Proto, dle stěžovatele, ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, chybělo jeho zavinění. Uvedl také, že v jeho případě okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, podstatně nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti (chybí materiální podmínka dle §88 odst. 1 trestního zákona). Dále stěžovatel nesouhlasil s výší uloženého trestu a poukázal na spoluzavinění poškozeného (který jednak nebyl připoután bezpečnostním pásem a jednak nezabránil nehodě provedením úhybného manévru doprava), na spoluzavinění příslušné správy komunikací (nesprávné a zavádějící značení) a na nezohlednění jeho osobních poměrů soudem.
O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 44/2007, tak, že dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítl to, co v předchozích řízeních, tj.význam (smysl) přerušovaného vodorovného značení, nedostatek zavinění ve vztahu k vyšší trestní sazbě, nedostatek materiální podmínky dle §88 odst. 1 trestního zákona pro použití vyšší trestní sazby, nesprávné dopravní značení, neprovedení manévru doprava poškozeným a nepřipoutání poškozeného.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních u obecných soudů. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, obecné soudy se předmětnými námitkami řádně zabývaly, své úvahy ohledně těchto otázek poměrně rozsáhle rozvedly, a také závěry, ke kterým dospěly, zcela srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud neshledal, že by jejich závěry byly v rozporu se skutečnostmi zjištěnými (při dokazování), ani že by jejich interpretace "jednoduchého" práva vybočovala z ústavních kautel. Stejně tak neshledal, že by obecné soudy postupovaly libovolně nebo porušily povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Není zde tedy důvod, aby Ústavní soud zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů derogací jejich rozhodnutí, neboť Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv čtvrtou instancí obecného soudnictví; k porušení základních práv a svobod stěžovatele přitom v daném případě nedošlo.
Ve vztahu k námitce o porušení zásady "zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti", Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti či konkrétní tvrzení o tom, kde a jak soudy pochybily a v čem neúplně zjistily skutkový stav věci (např. neprovedením některých důkazů; nezahrnutím zjištěného z některých důkazů do jejich vylíčení skutkového stavu věci atd.).
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu