ECLI:CZ:US:2007:3.US.850.06.1
sp. zn. III. ÚS 850/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 4 To 574/2006-67, a proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 8. 2006, č.j. 0 Nt 139/2006-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý proces podle jejího čl. 36.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že během tří měsíců, po které trvalo jeho vazební stíhání z "koluzních" důvodů, byl vyslechnut pouze jediný svědek - spoluobviněný K., a že výslech dalších svědků nebyl ani plánován, což potvrzuje jeho závěr, že žádné svědky ovlivňovat nemohl. Ani důvod vazby "předstižné" nebyl v jeho případě dán, neboť jeho trestní stíhání, které je předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 693/06, pokládá za protiústavní. Stěžovatel rovněž namítá, že napadená rozhodnutí nejsou soudy řádně odůvodněna.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona a trestný čin nakládání s odpady podle §181e odst. 1, 2 tr. zákona. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b/, c/ tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. b/, c/ tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. b/, c/ tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z napadeného usnesení okresního soudu se podává, že stěžovatel se stíhané trestné činnosti měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona spolu s V. K. Trestná činnost podle dosavadních zjištění spočívala v navážení komunálního odpadu ze Spolkové republiky Německo. Stěžovatel se vydával za jednatele společnosti BAU 24 i za představitele společnosti BENEFON Praha s.r.o.; využil též jména R. G., z čehož soud dovodil, že se snažil zůstat utajen. Stěžovatel do činnosti zapojil řadu dalších osob - autodopravce a řidiče, z nichž někteří jsou již stíháni, a stíhání dalších osob lze očekávat. Mimo spoluobviněného stěžovatel potvrdil styky s dalšími osobami, německým občanem K., mužem jménem V. a dalšími subjekty s věcnými vazbami na stěžovatelovu činnost, pro niž je stíhán. Vzhledem ke svým kontaktům by stěžovatel dle názoru soudů mohl v trestné činnosti pokračovat.
Za uvedené situace soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání či působit na dosud nevyslechnuté svědky (§67 písm. b/ tr. řádu), dopustily nepřípustné svévole, jak je uvedeno výše, a totéž (z logiky věci) lze přiměřeně vztáhnout také na stěžovatelovo vazební stíhání podle §67 písm. c/ tr. řádu.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. b/ a c/ tr. řádu), k dispozici není.
Co do stěžovatelovy námitky o "protiústavnosti" jeho trestního stíhání je na místě připomenout, že byla Ústavním soudem již posouzena ve stěžovatelově věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 693/06, a na ní postavená ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (srov. usnesení ze dne 7.12.2006). V důsledku toho (a již proto) není místa pro úvahu (předestřenou stěžovatelem), že v návaznosti na nezákonnost trestního stíhání je nezákonné (resp. protiústavní) omezení stěžovatelovy osobní svobody vazbou.
Nelze pokládat za ústavně relevantní ani stěžovatelovu námitku, že byl-li ke dni podání ústavní stížnosti vyslechnut jediný svědek a v případě ostatních bylo vyžádáno pouze podání vysvětlení, je jeho vazební stíhání z důvodu podle §67 písm. b/ tr. řádu nedůvodné.
Ze samotné skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení v časově omezené době (podle §71 odst. 2 tr. řádu) neopatřily dostatek "procesně použitelných" důkazů a namísto svědeckých výpovědí požadovaly pouze podání vysvětlení (mimo svědecké výpovědi stěžovatelova spoluobviněného), nelze dovozovat, jak se domnívá stěžovatel, že výslech žádných svědků nebyl objektivně sledován, resp. odpovídající důkazní prameny zjišťovány, a že proto zde nemohla být "důvodná obava" z ovlivňování byť dosud konkrétně "neustaveného" dokazování. Stěžovatel též pomíjí, že alternativní podmínkou pro uvalení "koluzní" vazby je mimo ovlivňování svědků také jiný způsob maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
S ohledem na výše uvedené ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu