ECLI:CZ:US:2007:3.US.875.06.1
sp. zn. III. ÚS 875/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. S. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, čj. 14 Co 336/2006-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2006 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, čj. 14 Co 336/2006-20, přičemž se kromě zrušení tohoto rozhodnutí domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, takže předmětné rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky; současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 12. 2005, čj. 13 Nc 18951/2003-14, podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 9. 1. 2004, čj. 13 Nc 18951/2003-5 (výrok I), a dále uložil povinné (ANOKH, spol. s r. o.) nahradit oprávněné (FERROMET AKCIOVÁ SPOLEČNOST) částku 5 475,60 Kč (výrok II) a konečně uložil oprávněné povinnost uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 5 475,60 Kč (výrok III). Posledně uvedený výrok napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal nesprávnou výši jemu přiznané částky. Odvolací soud usnesením napadeným touto ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že na náhradě nákladů exekuce má povinná uhradit stěžovateli částku 5 512,10 Kč (výrok I); dále pak změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na právní postavení exekutora a srovnává je s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má stejné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit v podstatě obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 stěžovatel uvádí, že se nedomáhá primárně ochrany svého nároku na odměnu za práci, ale ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců, přičemž tvrdí, že - byť má soudní exekutor postavení jednak vykonavatele veřejné moci, jednak běžného věřitele, faktické uspokojení jeho soukromoprávního nároku je podmínkou pro zajištění jeho materiální nezávislosti, jako je tomu u soudců, kde rovněž jde o soukromoprávní nárok. V případě, že soud zastaví exekuci pro "nemajetnost" povinného a rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc soudní - nemá zaručenu žádnou odměnu; skutečnost, že odměna byla soudem přiznána, není rozhodující, protože materiální nezávislost orgánu moci soudní nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci, ale až její skutečnou výplatou. Není také rovněž zajištěna údajně zaručená rovnost soudních exekutorů a soudců. Stěžovatel rovněž poukazuje na příklad notářů pracujících jako soudní komisaři, kteří rovněž mají odměnu garantovanou státem pro případ, že dědictví nepostačuje k úhradě nákladů řízení. Napadené rozhodnutí tak dle stěžovatele porušuje čl. 1 odst. 1 Listiny. Stát totiž jedné skupině osob, vykonávajících veřejnou moc, garanci na vyplacení odměny poskytuje, zatímco druhé skupině nikoliv. To má rovněž vést k ohrožení nezávislosti exekutorů a dokonce i jejich ekonomické existence. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názorem pléna Ústavního soudu, že není možné přenášet tíhu neúspěšného podnikatelského počinu soudního exekutora na oprávněného, když uvádí, že provedení exekuce nemůže exekutor odmítnout. Taktéž vyjadřuje nesouhlas s tím, že dostatečnou zárukou má být možnost soudního exekutora vyúčtovat zálohu za provedení exekuce a tak krýt své náklady, neboť pokud soud přizná exekutorovi náhradu nákladů exekuce proti povinnému, celá záloha musí být vrácena. Stěžovatel tak má za to, že stanovisko pléna Ústavního soudu nezodpovědělo všechny otázky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele; stejně tak tomu je i v případě, kdy ústavní stížnost by sice mohla mít ústavněprávní dimenzi, avšak právní problematika v ní obsažená byla již dříve ze strany Ústavního soudu řešena. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se otázkou, za jakých podmínek lze - byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu zastavena - uložit buď povinnému, nebo oprávněnému povinnost, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, opakovaně zabýval a svůj názor na její řešení již vyslovil (zejména v již zmíněném stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatém postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu). Stejně tak se již Ústavní soud zabýval polemikou stěžovatele s tímto názorem, jež byla obsažena v jeho dřívějších ústavních stížnostech, jakož i dalšími námitkami, které se věcně shodují s těmi, které stěžovatel uplatnil v nyní posuzované ústavní stížnosti; jde-li o třetí senát Ústavního soudu, ten k tomu již svůj názor vyslovil, naposledy např. v usneseních ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 876/06, a ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 673/06; důvody, na jejichž základě Ústavní soud shledal dřívější ústavní stížnosti stěžovatele zjevně neopodstatněnými, by bylo zbytečné znovu opakovat, a tak Ústavní soud na odůvodnění uvedených rozhodnutí stěžovatele zcela odkazuje.
Pro tyto důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu