ECLI:CZ:US:2007:3.US.892.06.1
sp. zn. III. ÚS 892/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 4 To 574/2006-67, a proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 8. 2006, č.j. 0 Nt 139/2006-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají, aby Ústavní soud – pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky – zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 10. 2004, č.j. 16 C 86/2003-55, vydaným v řízení podle §244 a násl. o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále jen „o.s.ř.“), byl zamítnut návrh stěžovatelek na určení, že jsou vlastníky pozemku parcelní číslo 4005/1 v k.ú. Z.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 7. 2006, č.j. 12 Co 919/2005-99, odmítl jako nepřípustné (§218 písm. c/ o.s.ř.). Usnesení odůvodnil tím, že se stěžovatelky domáhaly přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) ve věci soukromoprávním nároku; řízení podle části páté o.s.ř., jež zahájily, je však podle jeho názoru (mimo věci důchodového zabezpečení) řízením jednoinstančním, v němž použití části čtvrté o.s.ř. (o opravných prostředcích) je – vzhledem k jeho „specialitě“ – vyloučeno. Podporu pro vyslovené závěry nalézá odvolací soud v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 179/98 (ze dne 5. 11. 1988) a ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 10/99 (ze dne 2. 11. 1999).
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce proti tomuto názoru odvolacího soudu, který, jak uvádějí stěžovatelky, nevzal v úvahu „zásadní reformu správního soudnictví“ a s tím spojenou (s účinností od 1. 1. 2003) novou úpravu části páté o.s.ř.; v souvislosti s ní poukazují stěžovatelky zejména na ust. §245 o.s.ř., jež zakládá (pro toto řízení ) přiměřené užití ustanovení části první až čtvrté o.s.ř., tedy i té části, v níž je obsažena úprava opravných prostředků; odvolání je tudíž přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)].
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním („ne-ústavním“) institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je tedy rozhodné, zda měly stěžovatelky (proti napadenému rozhodnutí obecného soudu) k dispozici dostupné procesní prostředky, použitelné k ochraně jimi tvrzeného práva.
Podle §229 odst. 4 o.s.ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnily stěžovatelky v ústavní stížnosti, aniž by však doložily, že se k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávností) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlily, tj. doložily, že řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o.s.ř. zahájily. Přitom sama okolnost tvrzeného nesprávného závěru odvolacího soudu o objektivní nepřípustnosti opravného prostředku (§218 písm. c/ o.s.ř.) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, byla důvodem objektivně použitelným v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o.s.ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeným ústavní stížností.
Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti tedy platí, že stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Řečené je nezbytné doplnit sdělením, že Ústavní soud vychází z názoru, že se zřetelem k §245 o.s.ř. je žaloba pro zmatečnost v řízení podle §244 a násl. o.s.ř. přípustným opravným prostředkem (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1319).
Z uvedených důvodů – konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 683/05, sp. zn. III. ÚS 533/05, III.ÚS 75/06 a dalších – dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj