ECLI:CZ:US:2007:3.US.892.07.1
sp. zn. III. ÚS 892/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice s poliklinikou Český Brod, se sídlem v Českém Brodě, Žižkova 282, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem v Praze 6, Evropská 237/466, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, čj. 30 Cdo 1878/2006-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 30 Co 637/2004-51, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2004, čj. 47 C 50/2004-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 4. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, čj. 30 Cdo 1878/2006-73, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 30 Co 637/2004-51, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2004, čj. 47 C 50/2004-23, přičemž tvrdila, že uvedené soudy porušily ústavní principy České republiky, zejména právo na soudní ochranu, "jak má na mysli čl. 4 ve spojení s čl. 79, čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy" České republiky, a rozhodly zcela v rozporu s principy uvedenými v hlavě první a páté Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na zaplacení částky 218 088,26 Kč s úrokem z prodlení, představující navýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči za první pololetí roku 2003 podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze pak shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako nepřípustné podle §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, poté co dospěl mj. k závěru, že předmětné rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu [237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř.], protože je v souladu s (byť později vydaným) rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 782/2006, vydaným v obdobné věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala argumentaci, kterou uplatnila v dovolání. Dle stěžovatelky soudy prvního a druhého stupně nedostatečně posoudily podstatu sporu, tedy zda existuje důvod ke snížení úhrady za poskytnutou péči, která jí podle citované vyhlášky a podle dodatku ke smlouvě, který odkazoval na tuto vyhlášku, náleží. Dle stěžovatelky dopis, kterým ministryně zdravotnictví měla stanovit nulové navýšení, není vůbec rozhodnutím, neboť nemá náležitosti správního rozhodnutí, nejde o rozhodnutí, jež by bylo vydáno zákonem stanoveným postupem, a navíc zmocnění ministryně v citované vyhlášce je v rozporu se zákonem a Ústavou České republiky. Pokud si smluvní strany s odkazem na citovanou vyhlášku sjednaly, že se rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví podřídí, neznamená to, že se podřídí jakémukoliv rozhodnutí, tedy rozhodnutí bez zákonem stanovené formy a zveřejnění, případně doručení. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí, proč má být zmíněné zmocnění Ministerstva zdravotnictví protiprávní a změna koeficientu "K" na nulu neoprávněná, přičemž poukazuje na údajný rozpor s jejím legitimním očekáváním i se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách. Dále stěžovatelka opakuje důvody, které dovolací soud vedly k odmítnutí dovolání. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje názor, že obecné soudy nesplnily povinnost danou jim čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a ani nevyužily v něm uvedené související oprávnění, že neposoudily soulad sekundárních pramenů práva, o které se opíraly, s právními předpisy vyšší právní síly a tyto před nimi upřednostnily.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť obdobnou věcí se již zabýval v rozsudku ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 782/2006. Přitom tento rozsudek Nejvyššího soudu byl napaden ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 614/07, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V odůvodnění pak Ústavní soud shrnul podstatu právního problému, která je totožná i v nyní posuzované věci. I zde je totiž předmětem řízení před obecnými soudy žaloba o zaplacení částky, na kterou stěžovatelka měla podle svého názoru nárok na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou ve znění dodatků upravujících toto plnění na první pololetí roku 2003 uzavřela s uvedenou zdravotní pojišťovnou. Šlo o smluvní ujednání, podle kterého se účastníci řízení jako smluvní strany dohodly, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší podle §8 platného znění vyhlášky č. 532/2002 Sb. stěžovatelce celkovou výši úhrady vypočtenou postupem stanoveným v příloze č. 21 této vyhlášky.
Ústavní soud ve výše označeném usnesení dále poukázal na to, že vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným mu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry, týkající se výkladu podústavních právních předpisů či skutkového stavu. V návaznosti na to uvedl, že pokud v daném sporu šlo o to, zda zmíněné smluvní ujednání, jehož platnost nebyla zpochybněna, v sobě zahrnuje i srozumění s možností Ministerstva zdravotnictví, upravenou v příloze č. 21 bodě 3 citované vyhlášky, změnit koeficient "K", podle něhož se navýšení mělo počítat, závěr obecných soudů v daném ohledu není v (extrémním) rozporu se skutkovými zjištěními; předpoklad ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování tedy naplněn není. Současně Ústavní soud vysvětlil, že skutečnost, zda citovaná vyhláška je v dané části platná, či nikoliv, je irelevantní, neboť je rozhodující, že se smluvní strany na obsahu smlouvy v tomto smyslu platně dohodly; pokud by bylo např. v rámci abstraktní kontroly norem příslušné ustanovení vyhlášky zrušeno, pak by přestalo platit i celé ujednání o navýšení, neboť by se "ztratil" celý jeho smluvený obsah. Navíc, jde-li o platnost vyhlášky č. 532/2002 Sb., Ústavní soud upozornil na své odmítavé usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 53/03.
Dle názoru Ústavního soudu tak bylo Ministerstvo zdravotnictví oprávněno, na základě žádosti zdravotní pojišťovny, změnit koeficient "K", pokud to bylo v zájmu její bilanční rovnováhy, a zda v konkrétním případě tato smluvená podmínka byla splněna, nebylo předmětem sporu, a tudíž se jí ani nemohly obecné soudy zabývat. Jde-li o námitku, že opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým bylo vyhověno žádosti zdravotních pojišťoven a koeficient "K" byl snížen na nulu, je nulitním správním aktem, Ústavní soud shledal závěry dovolacího soudu za plně souladné s ústavním pořádkem, k čemuž uvedl, že předmětné rozhodnutí nebylo individuálním správním aktem, ale rozhodnutím ústředního státního orgánu, jehož pravomoc vydat takové rozhodnutí se opírala o obecně závazný předpis. Stejně tak odmítl námitku, že dané opatření je cenovým opatřením podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť šlo o regulační opatření, na jehož základě nedošlo k navýšení úhrady, nikoliv o stanovení ceny.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, přičemž III. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč by se od nich měl odchýlit, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu