ECLI:CZ:US:2007:3.US.903.06.1
sp. zn. III. ÚS 903/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., právně zastoupeného JUDr. P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2006 sp. zn. 4 To 351/2006 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2006 sp. zn. 5 T 82/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná v článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným z tr. činu loupeže podle ust. §234 odst. 1 tr. zákona a tr. činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Následně v odvolacím řízení Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině a zrušil výrok o trestu, přičemž stěžovateli uložil za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Trestného činu loupeže se stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dopustit tak, že dne 16. 9. 2004 v době kolem 01,30 hod. v B., v objektu patřícímu společnosti Famko, s. r. o. fyzicky napadl službu konajícího vrátného J. K. a poté v objektu odcizil finanční hotovost, platební karty a další věci, včetně osobních dokladů poškozeného M. K., a celkem tak způsobil škodu přesahující částku 80.000,- Kč.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel zejména vznášel námitky proti způsobu, jakým soud prvého stupně prováděl dokazování a hodnotil jednotlivé důkazy. Stěžovatel tvrdí, že se o loupežném přepadení v objektu společnosti Famko dozvěděl až od Policie ČR, když byl označen za podezřelého a na místě spáchání loupeže v době, kdy k ní mělo dojít, vůbec nebyl. Stěžovatel namítá, že soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o výpověď svědkyně W., která se stěžovatelem byla v kontaktu v době před činem a druhý den poté, kdy měl být trestný čin spáchán. Stěžovatel uvádí, že svědkyně vypovídala o svých pocitech o tom, že měl být v den před loupežným přepadením nervózní a že působil, jakoby byl pod nějakým tlakem. Svědkyně dále vypověděla, že se stěžovatele den po spáchání loupeže ptala, zda o této události, která se jí samotné donesla z doslechu ví, a stěžovatel na to odpověděl pouze ,,hm". Její výpověď však dle názoru stěžovatele považovaly obecné soudy za stěžejní s odůvodněním, že jinak by prý stěžovatel musel reagovat jiným způsobem. Dále stěžovatel uvádí, že on sám se měl stát obětí přepadení cestou domů právě v době, kdy došlo k uvedené loupeži v objektu společnosti Famko.
Stěžovatel dále namítá, že soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na údajnou časovou nesrovnalost v tvrzení obhajoby ohledně toho, kdy měl stěžovatel potkat svědka ing. N., svého souseda. Nalézací soud uvádí, že svědek N. vypověděl, že byl na procházce až kolem 03.00 hod. Stěžovatel však upozorňuje, že svědek ing. N. do protokolu o výslechu svědka ze dne 10. 3. 2005 vypověděl, že se se stěžovatelem potkal na parkovišti před jejich bydlištěm někdy kolem půlnoci, tedy někdy mezi 23.45 hod. až 00,15 hod. Při hlavním líčení dne 3. 5. 2005 svědek výpověď zopakoval a pouze doplnil, že chodí pozdě spát a ten den byl venku až do tří hodin ráno. Stěžovatel namítá, že obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto výpověď zcela překroutil v neprospěch stěžovatele. S tímto pochybením nalézacího soudu se přitom nevypořádal ani soud odvolací, jenž sice vytkl rozsudku prvé instance nepřehlednost, ale konstatoval, že napadený rozsudek ještě odpovídá požadavkům stanoveným v §125 odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel dále uvádí své námitky k důkazu srovnáním pachových stop, k němuž již v řízení před obecnými soudy namítal, že není vůbec jasné, který z přítomných kriminalistických techniků tuto stopu odebíral, zda technik B. či technik M. S touto skutečností se dle názoru stěžovatele odvolací soud dostatečně nevypořádal, když toliko uvedl, že okolnosti případu vylučují, aby pachová stopa byla nastrčena.
Stěžovatel rovněž kritizuje způsob, jakým nalézací soud hodnotil výpověď svědka K., jednatele společnosti Famko, o tom, že stěžovatel dle tvrzení svědka nevěděl o další části trezoru, a proto se při loupeži dostal pouze do jedné části. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně tvrdil, že zná systém tohoto trezoru a v případě, že by se dopustil uvedené trestné činnosti, dokázal by trezor otevřít celý, nejen jeho část. Stěžovatel namítá, že nikdo, ani policie, ani soudy nejevily zájem o ověření tohoto jeho tvrzení, které by dle názoru stěžovatele velice podpořilo jeho obhajobu.
Obecné soudy se dle názoru stěžovatele rovněž náležitě nezabývaly rozporuplnými výpověďmi poškozeného J. K., který jako svědek dne 8. 3. 2005 vypověděl, že stěžovatele ani moc neznal, viděl jej jen asi ve třech případech. Svědek uvedl, že maskovaný útočník měl zelené gumové rukavice a nebyl to cizinec. U hlavního líčení dne 3. 5. 2005 pak svědek vypověděl, že při přepadení nikoho nepoznal, občas o tom mluvil se svým nadřízeným K. a k tomu, že by útočníkem mohl být stěžovatel, poškozený dospěl pouze na základě intuice a vylučovací metodou. Pachatel dle výpovědi poškozeného mluvil normální češtinou, ač stěžovatel je slovenské národnosti a přízvuk je jasně patrný.
Stěžovatel dále poukazuje na zásadu vyslovenou Evropským soudem pro lidská práva, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Dle názoru stěžovatele, žádný z důkazů provedených soudem, jednotlivě, ani ve svém souhrnu, vinu stěžovatele s potřebnou měrou spolehlivosti neprokázal. Stěžovatel má zato, že důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele soudy buď neprovedly nebo nebraly v úvahu, aniž konkrétně uvedly proč, čímž porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 5 T 82/2005, včetně zvukového záznamu. Předsedkyně senátu soudu prvého stupně ve svém vyjádření odkázala na spisový materiál. Předseda senátu soudu odvolacího ve svém vyjádření odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvádí, že stěžovatel byl uznán vinným na podkladě důkazů, které byly v průběhu trestního řízení shromážděny a o jeho vině nemůže být pochyb. Pokud jde o výpověď svědka ing. N., nemůže se k ní předseda senátu odvolacího soudu vyjádřit bez spisového materiálu. Pokud se však pamatuje, z výpovědi svědka nevyplývalo, že by poškozeného potkal až ve 3.00 hod., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí. Po zhodnocení jeho výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení z ní nebylo možno učinit závěr, že by se stěžovatel nenacházel v předmětné době na místě činu. Podle názoru předsedy odvolacího soudu jsou ostatní důkazy takové, že by je výpověď svědka N. stejně nemohla zvrátit.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že nalézací soud svá skutková zjištění opřel o poměrně rozsáhlé dokazování. Vyslechl jednak stěžovatele (v trestním řízení obviněného), který spáchání uvedeného skutku popřel. V hlavním líčení uvedl, že se dne 15. 9. 2004 zdržel déle na pracovišti v T., kde v přítomnosti svědků W, a W. pracoval na překladech z polštiny. Firmu v T. stěžovatel opouštěl kolem půl dvanácté. Na zpáteční cestě ze zaměstnání do svého bydliště v B. stěžovatel podle svého tvrzení zastavil na odpočívadle v obci Č., okres B., kde byl fyzicky napaden osobami snědé pleti, jimž se ubránil, byť byl dvakrát zasažen do tváře. Po příjezdu do B. stěžovatel potkal svého souseda ing. N.
Nalézací soud však výpovědi stěžovatele neuvěřil. Rozhodnutí o vině uvedeným skutkem soud kromě jiných důkazů opřel o několik svědeckých výpovědí. Jde jednak o výpověď vrátného K., který se v uvedenou dobu v objektu společnosti Famko fyzicky střetl s maskovaným mužem, který jej po chvíli zápasu přemohl a zamkl do komůrky určené k uložení úklidového náčiní. Svědek, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou a v době konání hlavního líčení působil zmateně, vypověděl, že útočníkovi možná způsobil zranění v oblasti obličeje. U hlavního líčení uvedl, že stěžovatel mohl být tou maskovanou osobou, ale není si jistý. Nalézací soud však odkázal na výpověď téhož svědka v přípravném řízení. Svědek popsal útočníka jako muže popisem odpovídajícího stěžovateli (45-50 let, asi 180 cm vysoké, svalnaté postavy), s nímž se svědek dříve několikrát setkal a vydedukoval si, že by stěžovatel mohl být pachatelem. Svědek uvedl, že útočník mluvil česky, moravským nářečím. Nalézací soud dále vycházel z již zmíněné výpovědi svědkyně W., jež popsala reakci stěžovatele na zmínku o loupeži v objektu společnosti Famko. Svědci dále shodně vypovídají, že stěžovatel měl zranění v obličeji, což odpovídá průběhu zápasu, tak jak jej popsal svědek K.
Stěžejním důkazem, z nějž nalézací soud vychází, je skutečnost, že u stěžovatele byly v době po spáchání tr. činu zajištěny doklady poškozeného svědka K., s jejichž pomocí se stěžovatel spolu s dalšími osobami posléze pokusil o spáchání dalšího trestného činu. Nalézací soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že mu byly tyto doklady odevzdány jinou osobou, jež jej k uvedenému jednání přinutila vydíráním. Stejně tak obecný soud neuvěřil tvrzení stěžovatele ohledně údajného přepadení neznámými muži v obci Č. Naopak zdůraznil další závažné důkazy v neprospěch stěžovatele, a to především skutečnost, že hovory z mobilního telefonu stěžovatele byly v inkriminovanou dobu zachyceny příslušným technickým zařízením mobilní sítě (buňkou) v B., tedy v okruhu zahrnujícím i místo činu. Dalším důkazem je pachová stopa zajištěná na klíči na místě činu, přičemž obecný soud označil za krajně nepravděpodobné, že by tato stopa mohla být podvržena, jak se domnívá stěžovatel. Nalézací soud odkazuje i na další listinné důkazy založené ve spise, zejména na listiny dokumentující dlouhodobě nepřátelské vztahy mezi stěžovatelem a poškozeným K., jednatelem firmy Famko, s. r. o.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, průběhu řízení a dokazování před obecnými soudy Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřeného v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Ústavní soud připomíná, že trestní řád nepřipouští žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti; existují případy, kdy i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ust. §2 odst. 5 tr. řádu.
V projednávaném případě obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele, představují vesměs polemiku s hodnocením jednotlivých nepřímých důkazů, tak jak je provedly a hodnotily obecné soudy. Není pravdivé tvrzení stěžovatele, že obecné soudy přikládaly zvláštní důležitost výpovědi svědkyně W. Způsob, jakým tato svědkyně ve své výpovědi subjektivně hodnotila chování stěžovatele v době před a po spáchání trestného činu, je jen jednou z mnoha indicií, z nichž lze usuzovat na vinu stěžovatele. Pro posouzení otázky, zda pachová stopa mohla být v neprospěch stěžovatele nastrčena, je irelevantní i stěžovatelova argumentace ohledně osob kriminalistických techniků, kteří měli tuto stopu na místě činu odebrat. Z okolností, jak se odrážejí ve spisovém materiálu, neplyne, že by k zajištění příslušné pachové stopy na klíči na místě činu došlo v rozporu se zásadami, jež se na zajištění pachových stop vztahují. Pokud jde o výpověď poškozeného K., Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil, že by obecné soudy tento důkaz nehodnotily bez souvislosti s celým řetězcem dalších nepřímých důkazů a indicií.
Tvrzení stěžovatele, že zná systém předmětného trezoru, a proto by nemohl jednat tak, jak dovozuje ve své výpovědi svědek K., těžko mohlo být orgány činnými v trestním řízení bráno v úvahu jako významný důkaz o nevině poškozeného. Ze skutečnosti, že stěžovatel znal systém trezoru, v žádném případě nutně neplyne, že by se na místě činu nemohl chovat tak, jak ve svých rozhodnutích popsaly obecné soudy. Jestliže obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vzaly výše uvedenou námitku stěžovatele toliko na vědomí bez další výslovné argumentace, nejedná se v daném případě o pochybení, jež by zakládalo porušení ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatele.
Jediným argumentem, který by mohl mít význam z hlediska práva na obhajobu a na spravedlivý proces, je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy zkreslily výpověď svědka ing. N. ohledně časového údaje, kdy se měl v době spáchání trestného činu se stěžovatelem potkat. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku skutečně chybně reprodukoval výpověď svědka N, neboť tento ve skutečnosti vypověděl, že stěžovatele potkal kolem půlnoci a nikoli až ve tři hodiny ráno, jak uvádí na str. 12 rozsudku nalézací soud. Ústavní soud však neshledal, že by toto pochybení mělo vliv na celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí v té míře, aby došlo k porušení kautel ústavního práva. I pokud by soud výpověď tohoto konkrétního svědka interpretoval správně, jeho tvrzení by bylo slučitelné se skutkovým stavem svědčícím o vině stěžovatele.
Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy. Ústavní soud svou kasační pravomoc ohledně rozhodnutí obecných soudů uplatňuje tehdy, je-li po zrušení napadených rozhodnutí myslitelný odlišný výsledek řízení, zejména výsledek pro stěžovatele příznivější. V projednávaném případě je třeba připomenout, že svědek N. k uvedeným skutečnostem vypovídal více než půl roku po události a uvedl, že se zdržoval venku do ranních hodin. V jeho svědecké výpovědi uváděné časové údaje mohly logicky podléhat zkreslením a odchylkám ohledně doby, kdy se se stěžovatelem setkal. Proto ani případné chybné zkreslení tohoto dílčího nepřímého důkazu by nebylo s to založit extrémní pochybení ve zjištěném skutkovém stavu a tím i rozpor napadených rozhodnutí s ústavním právem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu