ECLI:CZ:US:2007:3.US.917.06.1
sp. zn. III. ÚS 917/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. I. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, čj. 30 Co 294/2006-253, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2006, čj. P 246/2005-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, čj. 30 Co 294/2006-253, kterým byl dílem změněn a dílem potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2006, čj. P 246/2005-187. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími o výchově a výživě nezl. syna bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka uvedla, že v prvostupňovém řízení podala námitky proti znaleckému posudku, neboť nesouhlasila se závěry v něm uvedenými. Soud však v rozporu s §120 odst. 2 občanského soudního řádu (zásadou vyšetřovací) nenařídil revizní znalecký posudek, ani se s jejími námitkami nevypořádal v odůvodnění rozsudku. Dále uvedla, že podala žádost o ustanovení právního zástupce, avšak ta byla zamítnuta. S tím stěžovatelka nesouhlasí a uvádí, že ji soud v rozsudku označil za "mentálně handicapovanou, popř. alespoň velmi nesamostatnou z hlediska pečovatelských a výchovných schopností matky", avšak již se nezabýval tím, zda je schopna bez právních znalostí v řízení hájit svá práva. Měl-li pochybnosti o její způsobilosti chránit svá práva, měl jí zástupce ustanovit nebo ji poučit, aby si zástupce zvolila.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná.
Ústavní soud nespatřuje v neprovedení revizního znaleckého posudku porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Dle §127 odst. 2 občanského soudního řádu má soud možnost dát znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Provedení revizního posudku není povinností a je tedy na úvaze soudu, zda zadá provedení revizního posudku. Dovolává-li se stěžovatelka v této souvislosti porušení zásady vyšetřovací (§120 odst. 2 občanského soudního řádu), považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že smyslem zásady vyšetřovací je zajistit, aby neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení s sebou nepřineslo nutně neúspěch v řízení účastníkovi, jejž tato situace postihuje. V žádném případě však zásadu vyšetřovací nelze absolutizovat a vnímat ji jako bezbřehou povinnost soudu provádět důkazy do doby, kdy budou všichni účastníci řízení s výsledkem dokazování bez výhrad spokojeni. Samotný nesouhlas účastníka řízení s provedenými důkazy a z toho vyplývajícími závěry soudu tedy nemusí vždy odůvodnit povinnost soudu provést další důkaz (revizní znalecký posudek). Ústavní soud přitom přezkoumal oba rozsudky obecných soudů a dospěl k závěru, že prvostupňový soud se obsahem znaleckého posudku řádně zabýval a své závěry, které vyvodil z hodnocení důkazů, dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Prvostupňový soud shledal další dokazování za nadbytečné a stejně tak odvolací soud vyslovil, že zde nejsou důvody pochybovat o správnosti a objektivnosti znaleckého posudku. Ústavní soud zde tedy neshledává porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, ani prvky libovůle. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky, že prvostupňový soud se nezabýval jejím zpochybněním věrohodnosti znaleckého posudku. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že při rozhodování přihlížel i k důkazu - vyjádření "Zpochybnění věrohodnosti znaleckého posudku ze dne 7. 3. 2006". Je pravdou, že se soud v rozsudku nevyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatelky, avšak zcela podrobně a srozumitelně uvedl hodnocení znaleckého posudku a je tedy zřejmé, že námitky stěžovatelky nebyly důvodem pro provedení revizního posudku. Ani zde tedy Ústavní soud neshledal porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatelka dále nesouhlasila se zamítnutím jejího návrhu na ustanovení právního zástupce, přičemž argumentovala některými formulacemi z prvostupňového rozsudku.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud zjistil dne 23. 3. 2007 dotazem u prvostupňového soudu, že stěžovatelka proti usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce nepodala odvolání (řádný opravný prostředek). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ohledně této stěžovatelčiny námitky nepřípustná (rozpor se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti). Nadto musí Ústavní soud uvést i to, že tuto námitku stěžovatelka, v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, neuvedla ani ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku.
Stěžovatelka v dané věci brojila i proti porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, avšak nic dalšího, kromě uvedení předmětného článku, neuvedla. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, v čem spatřuje stěžovatelka porušení práv v tomto článku zakotvených, nemohl se Ústavní soud touto námitkou zabývat. Spatřuje-li stěžovatelka porušení těchto práv ve skutečnostech, které v ústavní stížnosti uvedla, vyjádřil se Ústavní soud k těmto námitkám již výše.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) ZÚS ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu