ECLI:CZ:US:2007:3.US.930.06.1
sp. zn. III. ÚS 930/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) R. K. a B) Ing. Z. K., oba právně zastoupeni JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem AK se sídlem Národní svobody 26, 397 01 Písek, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 20 Co 306/2006-109, a dále proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006 č. j. 5 C 143/2002-81, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 20 Co 306/2006-109, jakož i usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006 č. j. 5 C 143/2002-81, a to pro porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatelé domáhali toho, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ust. §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 143/2002.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 20 Co 306/2006-109 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006 č. j. 5 C 143/2002-81, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou žalobci R. K. a Ing. Z. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") podali proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2001 č. j. 12 C 316/94-231, potvrzenému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 č. j. 23 Co 6/2002-257.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti neměli možnost před obecnými soudy účinně hájit svoje práva a zájmy. Stěžovatelé uvádějí, že proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006 č. j. 5 C 143/2002-81 podali odvolání, ve kterém napadli prvostupňové usnesení mimo jiné proto, že bylo vydáno vyloučeným soudcem, o jehož nepodjatosti lze mít se zřetelem na jeho poměr k žalovanému účastníku řízení pochybnost, protože napadené rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a spočívá na nesprávném právním posouzení, a řízení je stiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé dále namítají, že Krajský soud v Praze neseznámil stěžovatele s tím, kteří soudci budou o odvolání rozhodovat, nedal jim příležitost se k osobám soudců vyjádřit, o jejich právu je nepoučil (§235a odst. 2, §15a odst. 1 o. s. ř.) a bez nařízení jednání v nepřítomnosti stěžovatelů usnesením ze dne 27. 9. 2006 č. j. 20 Co 306/2006-109 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 7. 12. 2004 č. j. 5 C 143/2002-19 byla žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 č. j. 23 Co 6/2002-257 vyloučena k samostatnému projednání, a proto se soud prvního stupně nezabýval namítanými důvody zmatečnosti, které mířily proti tomuto rozhodnutí. Okresní soud v Příbrami dospěl v předmětné věci k závěru, že v napadené věci nerozhodoval vyloučený soudce, ani nebylo rozhodnuto v neprospěch žalobců v důsledku trestného činu soudce. Ve věci není podle okresního soudu dán ani další tvrzený důvod, a to, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí, ačkoli ve věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto, neboť předchozí pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2000 č. j. 25 Cdo 1518/98-166.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2006 č. j. 20 Co 306/2006-109 potvrdil prvostupňové rozhodnutí, když ověřil, že z důkazů, které provedl soud prvního stupně, nebylo zjištěno, že by rozhodováním a postupem Okresního soudu v Příbrami byl spáchán trestný čin. V postupu Okresního soudu v Příbrami neshledal odvolací soud žádné průtahy, neboť Okresní soud v Příbrami z celkové doby rozhodování soudů vedl řízení 28 měsíců, což je s ohledem na rozsah dokazování, které provedl, přiměřená doba. Podle ust. §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Z tohoto důvodu ve věci nerozhodovala vyloučená soudkyně, neboť žalobci namítají jako důvod vyloučení soudce pouze okolnosti jejího postupu a rozhodování ve věci. Žalobci dále namítali, že ve věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 4. 1997 č. j. 12 C 316/94-117 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 č. j. 23 Co 456/97-138. Tyto rozsudky nabyly právní moci dne 22. 12. 1997. K uvedené námitce odvolací soud poukázal na to, že důvod zmatečnosti podle ust. §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nastane pouze v případě, že soud rozhodl ve věci, aniž vzal v úvahu, že mu v rozhodnutí brání překážka věci rozsouzené, a že má postupovat podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř., tedy, že musí zastavit řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. V projednávané věci, uvedl odvolací soud, bylo zjištěno, že v řízení sp. zn. 12 C 316/94 taková překážka nenastala, soudy obou stupňů nemohly zastavit řízení pro překážku věci rozsouzené, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 č. j. 23 Co 456/97-138 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2000 č. j. 25 Cdo 1518/98-166, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 4. 1997 č. j. 12 C 316/94-117 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000 č. j. 23 Co 465/2000-175. Není proto podle krajského soudu dán důvod zmatečnosti ani podle ust. §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Praze řádně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl ke správnému závěru, že odvolání není důvodné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů uplatněnými v odvolání. V postupu a rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení ústavnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že prvostupňové usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006 č. j. 5 C 143/2002-81 bylo vydáno vyloučeným soudcem. K této námitce stěžovatelů, uplatněné i v jejich odvolání proti tomuto usnesení, se vyjádřil již Krajský soud v Praze, když poukázal na to, že usnesením ze dne 22. 2. 2006 č. j. 20 Nc 66/2006-69 rozhodl Krajský soud v Praze, že soudkyně JUDr. Dana Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. 5 C 143/2002. Usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/06 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců podaná proti tomuto usnesení. O tom, že soudkyně JUDr. Dana Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami ve věci pod sp. zn. 5 C 143/2002, bylo pravomocně rozhodnuto. Námitce žalobců, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpí vadou, neboť rozhodoval vyloučený soudce, tedy podle odvolacího soudu nelze přisvědčit, neboť o jejich námitce podjatosti soudkyně již bylo pravomocně rozhodnuto a žalobci neuvádějí žádný nový důvod, pro který by měla být rozhodující soudkyně vyloučena.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají, že soud rozhodl o jejich odvolání proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2006, č. j. 5 C 143/2002-81 bez nařízení jednání v nepřítomnosti stěžovatelů. K této námitce je třeba uvést, že z vyžádaného spisového materiálu (spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 C 143/2002) Ústavní soud zjistil, že jednání před odvolacím soudem se mělo původně konat dne 23. 8. 2006 a o tom byli právní zástupce stěžovatelů a žalovaný písemně vyrozuměni. Z tohoto jednání se Ing. Z. K. z důvodu své účasti na jiném soudním jednání omluvil a požádal o jeho odročení. K žádosti žalobce bylo jednání odročeno na 27. 9. 2006. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 106 spisu) Ústavní soud dále zjistil, že dne 27. 9. 2006 se před Krajským soudem v Praze konalo jednání, kterého se zúčastnil právní zástupce žalobců JUDr. J. M., a také se jednání osobně zúčastnil žalobce Ing. Z. K. Žalobkyně R. K. se tohoto jednání nezúčastnila.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají, že v řízení před odvolacím soudem se nemohli vyjádřit k osobám soudců Krajského soudu v Praze, kteří měli o věci rozhodovat, a o svém právu vyjádřit se k osobám soudců nebyli odvolacím soudem poučeni. K tomu je třeba uvést, že uvedený nedostatek není způsobilý vyvolat porušení ústavnosti, neboť neposkytne-li soud za řízení v rozporu s ustanovením §15a odst. 1 o. s. ř. účastníkům poučení o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl (tedy později).
Tuto námitku stěžovatelů považuje Ústavní soud za účelovou, neboť jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatelé tuto námitku uplatnili až v ústavní stížnosti, a to pouze v rovině teoretické, aniž by uvedli konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřují důvod pro vyloučení soudkyně okresního soudu z projednávání a rozhodování v dané věci.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stěžovatelé podali rovněž návrh na zrušení ust. §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení citovaného ustanovení, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) a ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že návrhem stěžovatelů na zrušení ust. §14 odst. 4 občanského soudního řádu, se Ústavní soud zabýval již dříve, a to v souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti, kterou stěžovatel Ing. Z. K. v předmětné věci napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006 č. j. 20 Nc 66/2006-69, kterým soud rozhodl, že JUDr. Dana Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 143/2002. Tuto ústavní stížnost včetně návrhu na zrušení citovaných ustanovení Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/06).
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelů, aby jim byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu