ECLI:CZ:US:2007:3.US.937.06.1
sp. zn. III. ÚS 937/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2006, č.j. 22 Co 435/2006-118, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 2. 2006, č.j. 2 Nc 3482/2005-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v těch výrocích, jimiž bylo (negativně) rozhodnuto o jeho návrhu na nařízení předběžného opatření [§102 odst.1, §76 odst. 1 písm.f) o.s.ř.].
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Napadeným výrokem III. usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2006, č.j. 2 Nc 3482/2005-65 (vydaného v rámci exekuce nařízené usnesením ze dne 3. 5. 2005, č.j. 2 Nc 3482/2005-6), byl zamítnut návrh stěžovatele (v exekučním řízení povinného) na vydání předběžného opatření, jímž by bylo oprávněným uloženo "zdržet se exekuce na nemovitý majetek povinných". K odvolání stěžovatele odvolací soud rovněž napadeným výrokem I. usnesení ze dne ze dne 25. 10. 2006, č.j. 22 Co 435/2006-118, tento výrok soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na to, že v řízení o výkon rozhodnutí obava o "zmaření jeho výkonu" nepřichází v úvahu, stejně jako nelze hovořit o potřebě zatímní úpravy poměrů, jestliže je (v tomto řízení) vykonáváno pravomocné rozhodnutí, které již právní poměry mezi účastníky upravilo. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že není možno předběžným opatřením znemožnit oprávněnému exekuční vymáhání jeho vykonatelné pohledávky.
Oba soudy podle stěžovatele - jak uvedl v ústavní stížnosti - opomenuly skutečnost, že "peněžitý dluh" (pro nějž byla exekuce nařízena) zanikl složením peněz do úřední (soudní) úschovy již dne 4. 8. 2005; jejich rozhodnutí (o nenařízení předběžného opatření) tak znamená dle stěžovatele zásah do jeho vlastnického práva, neboť jimi došlo k potvrzení stavu, kdy přes "složení peněz do soudní úschovy" má exekuce na (nemovitý) majetek pokračovat a trvá tak omezení jeho dispozičního práva s nemovitým majetkem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda názory, které obecné soudy vyjádřily k otázce stěžovatelem požadované aplikace ustanovení §102, §74 a násl. o.s.ř., nezakládají nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze.
Je naopak standardní součástí doktrinálního i judikatorního výkladu ustanovení §254 odst. 1 o.s.ř. (potažmo §52 odst. 1 zákona č. 120/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "exekučního řádu"), že ustanovení §74 a násl. (§102) o.s.ř. se ve výkonu rozhodnutí - z povahy věci - uplatnit nemohou. Jinak řečeno, předběžné opatření, jímž by bylo nařízeno oprávněnému, aby "se zdržel exekuce", je pojmově vyloučené, neboť tomu odporuje sama povaha a účel exekučního řízení, jakož i okolnost, že k ochraně povinného (jíž se stěžovatel dovolává) jsou k dispozici tomuto řízení vlastní instituty, jmenovitě odkladu či zastavení exekuce (§52 odst. 1 exekučního řádu, §266, resp. §268 o.s.ř.). V podrobnostech pak postačí odkázat na výstižné odůvodnění odvolacího soudu, s nímž je namístě se ztotožnit i v tom, že argument nevhodného způsobu exekuce je uplatnitelný jakožto důvod jejího zastavení ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., byl-li již nevhodný způsob (prodejem nemovitostí) založen soudním exekutorem vydaným exekučním příkazem.
Co do ústavněprávní ochrany vlastnictví se sluší stěžovateli připomenout, že má své meze, a takovou je i podle zákona vedený výkon rozhodnutí (exekuce); nařízení (a vedení) exekuce je "podle zákona" i tehdy, když je povinný subjektivně přesvědčen, že vymáhaná pohledávka již zanikla (dokonce i tehdy, zanikla-li vskutku). Tomu odpovídající tvrzení totiž není - opět podle zákona - zohlednitelné při samotném nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nýbrž až ve stadiu řízení o zastavení výkonu (exekuce), jehož zahájení je v dispozici (též, resp. především) povinného, zde stěžovatele.
Stěžovatelovy úvahy o splnění vymáhaného dluhu jsou již proto v daném stadiu exekučního řízení zcela bezcenné, ať k tomu mělo dojít jakkoliv, zaplacením, složením do soudní úschovy nebo započtením. Tím méně mohou mít relevantní vazbu na rozhodnutí (výroky) obecných soudů, ústavní stížností napadená, o jeho návrhu na nařízení "předběžného opatření".
Lze tedy uzavřít, že ani právo na spravedlivý proces ve smyslu interpretační "libovůle" (§36 odst. 1 Listiny) ani právo stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) nebyly v dané věci relevantně dotčeny, pročež Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jinak, než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu