ECLI:CZ:US:2007:3.US.94.07.1
sp. zn. III. ÚS 94/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ATOS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa 370, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem v Poděbradech, Táboritská 811, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2006, čj. 7 Cmo 414/2006-46, platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2005, čj. 25 Cm 332/2004-25, a ve věci návrhu na uložení Krajskému soudu v Brně, aby znovu "rozhodl platebním rozkazem o nárocích na příslušenství k zpětvzatému základu", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů a uložení Krajskému soudu v Brně vydat "znovu, v návaznosti na jeho usnesení ze dne 2. 8. 2006, čj. 25 Cm 332/2004-41, platební rozkaz o nárocích na příslušenství ke zpětvzatému základu". Dle tvrzení stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších předložených listin (kopií soudního spisu) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Dne 8. 11. 2004 podala stěžovatelka žalobu, ve které se proti žalovanému domáhala zaplacení jistiny, smluvní pokuty a nákladů řízení (ve výši 15 250,- Kč za právní zastoupení). Při podání žaloby nebyl zaplacen soudní poplatek.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, čj. 25 Cm 322/2004-4, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 20 410,- Kč. Stěžovatelka poplatek nezaplatila.
Podáním ze dne 25. 1. 2005 vzala stěžovatelka částečně žalobu zpět ohledně jistiny. Trvala však na uhrazení nákladů řízení (požadovala částku 42 311,- Kč za právní zastoupení a 1 780,- Kč za soudní poplatek, který nezaplatila, ale uvedla, že jej na výzvu soudu zaplatí), a nově žalobu rozšířila o příslušenství k jistině (úroky z prodlení v celkové výši 2 126,- Kč).
Podáním ze dne 22. 2. 2005 vzala stěžovatelka částečně zpět žalobu, a to ohledně smluvní pokuty.
Usnesením ze dne 2. 3. 2005, čj. 25 Cm 332/2004-16, připustil Krajský soud v Brně změnu žaloby tak, že namísto povinnosti zaplatit stěžovatelce jistinu, smluvní pokutu a nahradit náklady řízení měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit příslušenství jistiny a nahradit náklady řízení.
Dne 9. 6. 2005 vydal Krajský soud v Brně pod čj. 25 Cm 332/2004-25 platební rozkaz, ve kterém žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce příslušenství jistiny a nahradit náklady řízení ve výši 7 090,- Kč za právní zastoupení stěžovatelky.
Proti výroku platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka dne 25. 7. 2005 odvolání, ve kterém uvedla, že pro rozhodování o náhradě nákladů je rozhodující stav v době podání žaloby (bez ohledu na další průběh řízení). Uvedla, že vzala žalobu částečně zpět proto, že žalovaný jistinu zaplatil až po podání žaloby. Soud tedy měl stěžovatelce přiznat náhradu nákladů ve výši 42 611,- Kč za právní zastoupení a 1 780,- Kč za soudní poplatek (počítáno z původně žalované jistiny).
Dne 2. 8. 2005 (před předložením věci odvolacímu soudu) vydal Krajský soud v Brně pod čj. 25 Cm 332/2004-32 usnesení, kterým změnil výzvu ze dne 9. 12. 2004 na zaplacení soudního poplatku ve výši 20 410,- Kč tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 600,- Kč (§6 odst. 1 a §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Stěžovatelka zaplatila soudní poplatek 600,- Kč dne 19. 8. 2005.
Dne 20. 4. 2006 odvolací soud uložil Krajskému soudu v Brně, aby nejdříve rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2006, čj. 25 Cm 332/2004-41, bylo částečně zastaveno řízení, a to ohledně jistiny a smluvní pokuty. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poté byl spis znovu předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti výroku platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 19. 10. 2006, čj. 7 Cmo 414/2006-46. Konstatoval procesní pochybení prvostupňového soudu, nicméně s ohledem na odvolání přezkoumal výrok platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení a tento změnil, neboť dospěl k závěru, že prvostupňový soud pochybil při vyčíslení nákladů. Odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 250,- Kč. Vycházel z toho, že pro stanovení soudního poplatku i odměny advokáta je určující vyčíslení předmětu řízení, tedy částka 2 126,- Kč představující příslušenství jistiny. Uvedl, že předmětem řízení, o němž prvostupňový soud skutečně jednal a o němž vydal platební rozkaz, bylo pouze příslušenství jistiny, neboť platební rozkaz byl vydán až po pravomocné změně žaloby (tj. změně předmětu řízení), a současně také jen ve vztahu k příslušenství jistiny stěžovatelka zaplatila soudní poplatek. Uvedl také, že námitky stěžovatelky, dle kterých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je určující předmět řízení dle původní žaloby (bez ohledu na další průběh řízení), nejsou důvodné, a to již proto, že stěžovatelka původně vyměřený soudní poplatek nezaplatila a nebyly tak splněny podmínky pro zahájení řízení. Dle odvolacího soudu prvostupňový soud chybně nerozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení původně stanoveného soudního poplatku.
Podáním ze dne 28. 11. 2006 stěžovatelka u Krajského soudu v Brně urgovala rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Bylo jí sděleno, že žádné další rozhodnutí nebude vydáno, protože věc byla pravomocně skončena. Z vyjádření vyplývá, že v dané věci došlo k částečnému zastavení řízení chybně až po vydání platebního rozkazu, nicméně platební rozkaz byl (oním) konečným rozhodnutím, ve kterém bylo rozhodnuto také o náhradě nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že žádný ze soudů nenařídil ústní jednání a stěžovatelce nebylo doručeno vyjádření žalovaného k jejímu odvolání. Stěžovatelka se tedy nemohla vyjádřit k důkazům a opravit chybné údaje žalovaného o termínech plateb (porušení čl. 38 Listiny). Soudy tak měly svévolí při rozhodování a v přístupu k důkazům porušit "charakteristiku soudní moci" (porušení čl. 81 Ústavy).
Dále poukázala na průtahy prvostupňového soudu. Uvedla, že nevydal rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, na které odkázal v usnesení o částečném zastavení řízení (porušení čl. 36 Listiny). Dle stěžovatelky prvostupňový soud tímto odkazem mínil náhradu nákladů ve vztahu k jistině, pro kterou bylo řízení částečně zastaveno, a kdy i ve vztahu k této části předmětu řízení má stěžovatelka právo na náhradu nákladů právního zastoupení (porušení čl. 36 Listiny). Podle stěžovatelky prvostupňový soud odkazem vyjádřil, že pojal předmět řízení, o kterém bylo rozhodnuto platebním rozkazem, úžeji. Platební rozkaz tedy nemohl být konečným prvoinstančním rozhodnutím i o náhradě nákladů řízení v části, ohledně které bylo řízení částečně zastaveno. Dle názoru stěžovatelky tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřípustně měnil tento názor prvostupňového soudu. Pokud se mělo rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vztahovat k celému předmětu řízení (tedy i k jistině, ohledně které došlo k částečnému zastavení řízení), došlo tím k porušení dvojinstančnosti řízení (porušení čl. 38 Listiny), neboť v tomto rozsahu rozhodoval o náhradě nákladů až odvolací soud. Současně tím také mělo dojít k narušení nezávislosti prvostupňového soudu soudem odvolacím (porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Stěžovatelka také namítla, že odvolací soud "překroutil" procesní situaci, když uvedl, že nezaplacením původně vyměřeného soudního poplatku došlo ke změně předmětu řízení. Ohradila se proti tomu, že by nesplnila svou poplatkovou povinnost, a uvedla, že je ochotna původně vyměřený soudní poplatek zaplatit. Poukázala na to, že výzva k zaplacení byla učiněna až měsíc po podání žaloby, mezitím však došlo k uhrazení jistiny, proto stěžovatelka vzala žalobu částečně zpět. K částečnému zastavení řízení tedy došlo pro zpětvzetí, nikoliv pro nezaplacení poplatku. Ani ke změně předmětu řízení nedošlo v důsledku nezaplacení soudního poplatku. Prvostupňový soud začal jednat i bez zaplacení soudního poplatku, měl proto dále postupovat dle §9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích (neměl vyměřovat nový poplatek ve výši 600,- Kč).
Stěžovatelka konečně také brojila proti postupu, kdy odvolací soud na základě stěžovatelčina odvolání vydal rozhodnutí pro ni nepříznivé. Tento postup, dle stěžovatelky, porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a obecně vede k odrazujícímu účinku odvolání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to dílem pro zjevnou neopodstatněnost a dílem pro opožděnost.
Ústavní soud neshledal v tom, že obecné soudy nenařídily jednání a nedoručily stěžovatelce vyjádření žalovaného k jejímu odvolání, porušení práv zakotvených v čl. 38 Listiny a čl. 81 Ústavy.
Stěžovatelka podala dne 8. 11. 2004 k prvostupňovému soudu žalobu, kterou se domáhala vydání platebního rozkazu. Její žalobě (změněné v souladu s jejími procesními úkony) bylo vyhověno, není tedy opodstatněná námitka, že prvostupňový soud měl nařídit ústní jednání ke zjišťování termínů plateb.
Stěžovatelka podala proti části platebního rozkazu (proti výroku o náhradě nákladů řízení) odvolání a nyní brojí proti nedoručení vyjádření k odvolání a nenařízení ústního jednání. Ohledně nedoručení vyjádření k odvolání postačí, když zde Ústavní soud odkáže na platnou právní úpravu (zejména §210 občanského soudního řádu), ze které nevyplývá povinnost soudu doručovat vyjádření k odvolání (nýbrž pouze doručovat odvolání ostatním účastníkům). Ohledně námitky o nenařízení jednání odvolacím soudem je třeba mít na zřeteli §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, dle kterého není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. Je tedy na úvaze odvolacího soudu, zda nařídí ústní jednání, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ústavní soud přitom v daném případě neshledal, že by odvolací soud při své úvaze vybočil z ústavních kautel, zvláště když z věci nevyplývá, že by termíny plateb byly sporné. Stěžovatelka v podáních ze dne 25. 1. 2005 a ze dne 22. 2. 2005 (částečná zpětvzetí žaloby) tvrdila, že platby byly provedeny dne 3. 11. 2004 a 15. 11. 2004, v odvolání tvrdila, že pohledávka byla (úplně) zaplacena dne 15. 11. 2004, a dle takto uvedených termínů stěžovatelka požadovala i zaplacení příslušenství jistiny (v souladu s tím byl vydán i platební rozkaz). Stejně tak žalovaný ve vyjádření k odvolání tvrdil, že část jistiny byla zaplacena před podáním žaloby - dne 3. 11. 2004.
Stěžovatelka dále namítala průtahy a domáhala se, aby Ústavní soud "uložil prvostupňovému soudu vydat, v návaznosti na jeho usnesení ze dne 2. 8. 2006, čj. 25 Cm 332/2004-41, znovu platební rozkaz o nárocích na příslušenství ke zpětvzatému základu, které setrvaly, a to při řádném důkazním využití dokladů, kdy žalobce po podání žaloby připsal obě žalovaným uskutečněné platby na svůj účet, při čemž takto:
- v intencích obvyklého přístupu k tzv. procesnímu zavinění - náleží vydat konečné rozhodnutí ve věci prvou instancí".
Ústavní soud neshledal tento návrh výroku opodstatněným, neboť z ústavní stížnosti i stěžovatelkou předložených listin jasně vyplývá, že "o nárocích na příslušenství ke zpětvzatému základu" (tj. o úrocích z prodlení ve vztahu k jistině) bylo již pravomocně rozhodnuto platebním rozkazem (stěžovatelka nepodala proti platebnímu rozkazu odpor). Ústavní soud zde proto neshledal průtahy, spočívající v nevydání rozhodnutí, týkajícího se stěžovatelkou uvedeného nároku.
Námitce, kterou se stěžovatelka snaží poukázat na to, že prvostupňový soud ve svém usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 2. 8. 2006 odkazem (ohledně nákladů řízení) na konečné rozhodnutí mínil jiné rozhodnutí než napadený platební rozkaz, nemůže Ústavní soud přisvědčit. Podle platné právní úpravy v případě, že soud zastavuje řízení pouze zčásti, a to tehdy, kdy ke zpětvzetí návrhu dojde ještě před zahájením jednání (v daném případě před vydáním platebního rozkazu), nerozhoduje o náhradě nákladů řízení, neboť částečným zastavením se řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení je v takových případech rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci (§96 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu). Z platné právní úpravy i listin, které stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila, vyplývá, že napadený platební rozkaz byl konečným rozhodnutím ve věci (a to ohledně celého vymezeného předmětu řízení). Stěžovatelčin názor, že prvostupňový soud pojal předmět řízení, o kterém bylo rozhodnuto platebním rozkazem, úžeji, je proto lichý.
Ústavní soud neshledal ani porušení zásady dvojinstančnosti řízení. O náhradě nákladů řízení, vzniknuvších v souvislosti s (celým) řízením, bylo rozhodováno nejdříve prvostupňovým soudem, a to v napadeném platebním rozkaze. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, proto v této části platební rozkaz nenabyl právní moci, a o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Nedošlo tak ani k údajnému porušení nezávislosti prvostupňového soudu soudem odvolacím.
V této souvislosti stěžovatelka namítla, že má právo na náhradu nákladů řízení vynaložených na právní zastoupení (čl. 36 Listiny). Dle jejího názoru nebylo o náhradě nákladů jejího právního zastoupení ve vztahu k původnímu uplatněnému nároku (dle původní žaloby) rozhodnuto. Jak už však Ústavní soud výše uvedl, o nákladech řízení bylo rozhodováno v napadeném platebním rozkaze a poté v rozhodnutí odvolacího soudu, a to v rozsahu všech nákladů daného řízení. K otázce změny předmětu řízení ve vztahu k odměně advokáta se přitom odvolací soud vyjádřil a jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné a vyhovující ústavním kautelám.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud vázal změnu předmětu řízení na zaplacení soudního poplatku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, že ke změně předmětu řízení došlo na základě usnesení o připuštění změny žaloby (viz. str. 3 odst. 1. in fine a str. 4 odst. 1. in fine jeho rozhodnutí). Pouze jako podpůrný argument uvedl, že i výše stěžovatelkou zaplaceného soudního poplatku odpovídala změněnému předmětu řízení. Odvolací soud také netvrdil, že k částečnému zastavení řízení došlo pro nezaplacení soudního poplatku (naopak uvedl, že prvostupňový soud chybně opomněl po nezaplacení původně vyměřeného soudního poplatku řízení zastavit). Ústavní soud neshledal ani pochybení prvostupňového soudu v případě aplikace §6 odst. 1 a §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích. V daném případě došlo k částečnému zastavení řízení před prvním jednáním (před vydáním platebního rozkazu), soud proto dle těchto ustanovení rozhodl o snížení soudního poplatku, a to v souladu s pojetím příslušenství, jakožto samostatného předmětu řízení a základu pro stanovení poplatku. Tato ustanovení přitom nepředstavují protiklad ustanovením §9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
Stěžovatelka brojila také proti tomu, že ač to byla ona, kdo podal odvolání a požadoval náhradu nákladů řízení ve vyšší částce, odvolací soud náhradu nákladů řízení snížil. Ústavní soud již několikrát ve své judikatuře uvedl, že je doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě má Ústavní soud za to, že odvolací soud postupoval v souladu s procesněprávní úpravou - §220 odst. 3 občanského soudního řádu a své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně uvedl. Nelze zde tedy shledat prvky libovůle. Je zde třeba také připomenout, že občanský soudní řád výslovně nezakazuje reformaci in peius (přičemž však při rozhodování je soud vázán řadou hmotněprávních a procesněprávních norem).
Ohledně stěžovatelčina návrhu na zrušení platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2005, čj. 25 Cm 332/2004-25, Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k výroku, týkajícího se samotného předmětu řízení (příslušenství jistiny), je ústavní stížnost podána po lhůtě.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ohledně uplatněného nároku - příslušenství byl posledním rozhodnutím o prostředku k ochraně stěžovatelčina práva platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu (výroku o vlastním předmětu řízení) nebyl podán odpor, proto u platebního rozkazu nastaly účinky pravomocného rozsudku. Stěžovatelka přitom ústavní stížnost podala ohledně této pravomocně skončené části (výroku) platebního rozkazu po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 ZÚS.
Podobně jako odvolací soud, i Ústavní soud shledal procesní pochybení soudu prvního stupně (rozhodnutí o částečném zastavení řízení bylo vydáno až po konečném rozhodnutí ve věci - platebním rozkazu; soud včas nereagoval na nezaplacení původně vyměřeného soudního poplatku). V těchto pochybeních (jejich relevanci) však Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.
Závěrem vyslovuje Ústavní soud údiv nad formální kvalitou a obsahem ústavní stížnosti, která sice byla přinejmenším nominálně sepsána advokátem, nesplňuje však základní požadavky na srozumitelné právní podání.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost ohledně výroku platebního rozkazu, týkajícího se samotného předmětu řízení (požadovaného příslušenství), odmítl pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) ZÚS, a ohledně zbývající části ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu