ECLI:CZ:US:2007:3.US.941.06.1
sp. zn. III. ÚS 941/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného JUDr. V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2006, čj. 14 Co 386/2006-82, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2006, čj. 5 Nc 466/2005-65a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 21. 12. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na soudní a jinou ochranu (právo na spravedlivý proces) dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Na návrh stěžovatele (jako oprávněného) ze dne 6. 4. 2006 nařídil Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 5. 2005, čj. 5 Nc 466/2005-9, exekuci. Proti usnesení podal povinný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2005, čj. 39 Co 554/2005-32, odmítnuto.
Před provedením exekuce (dne 7. 3. 2006) podal povinný návrh na zastavení exekuce, neboť Nejvyšší soud k dovolání povinného svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, čj. 30 Cdo 895/2005-75, zrušil exekuční titul a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 proto rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2006, čj. 5 Nc 466/2005-65a, tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil. Současně dle §271 o. s. ř. ve výrocích II a III stěžovateli uložil nahradit povinnému náklady řízení (za fázi zastavení exekuce) a zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi, a to s odůvodněním, že stěžovatel tím, že k dovolání povinného byl zrušen exekuční titul, procesně zavinil zastavení exekuce. Uvedl také, že ve fázi nařízení exekuce a odvolání proti nařízení exekuce povinný úspěšný nebyl.
Stěžovatel podal proti II. a III. výroku odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2006, čj. 14 Co 386/2006-82, potvrdil v napadených výrocích II a III prvostupňové rozhodnutí. Uvedl, že povinnému nelze přičítat k tíži, že exekuční titul byl k jeho dovolání zrušen, naopak stěžovatel (oprávněný) nese riziko, že exekuční titul bude existovat po celou dobu exekučního řízení. Ohledně nákladů exekutora dále odkázal na §89 exekučního řádu a poukázal na procesní zavinění stěžovatele a rozhodnutí R 31/2006 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že návrh na nařízení exekuce podal důvodně, neboť měl pravomocný a vykonatelný exekuční titul. O náhradě nákladů řízení měl soud rozhodnout dle §271 o. s. ř. Jediným kritériem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení při zastavení exekuce je procesní zavinění. Povinný neplnil dobrovolně povinnost dle exekučního titulu (zavinil tedy jak zahájení exekučního řízení, tak jeho zastavení), zatímco stěžovatel žádnou povinnost neporušil (a nemohl tak ani zavinit zastavení exekuce), pouze postupoval dle zákona a domáhal se splnění povinnosti prostřednictvím exekučního řízení. Následné zrušení exekučního titulu dovolacím soudem svědčí nikoliv o procesním zavinění stěžovatele, ale o nesprávném výkonu soudní moci. Stěžovatel uvedl, že exekuční titul je závazný pro všechny účastníky nalézacího řízení a platí pro něj presumpce správnosti; stěžovatel přitom nevyvolal jeho zrušení. Dovolání nemá odkladný účinek a povinný měl plnit dle exekučního titulu, a příp. se po zrušení exekučního titulu domáhat práv prostřednictvím právního institutu bezdůvodného obohacení nebo uplatnit náhradu škody vůči státu.
Ohledně nákladů soudnímu exekutorovi (nákladů exekuce) stěžovatel uvedl, že vznikly již důvodným zahájením exekučního řízení, nikoliv až ve fázi zastavení řízení. Soud měl rozhodnout dle §87 odst. 3 exekučního řádu; pokud soud postupoval podle §89 exekučního řádu, měl své rozhodnutí řádně odůvodnit.
Dle stěžovatele se soudy procesním zaviněním účastníků exekučního řízení nezabývaly. Prvostupňový soud pouze odkázal na "procesní zavinění" a ohledně rozhodnutí o nákladech exekuce ničeho neuvedl. Odvolací soud uvedl, že situace nemůže být přičítána k tíži povinného, avšak neuvedl, proč by mělo být zrušení exekučního titulu (na základě dovolání povinného) k tíži stěžovatele, který se řídil pravomocným exekučním titulem. Ohledně nákladů exekuce odvolací soud, dle stěžovatele, pouze odkázal na procesní zavinění stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy rozhodovaly o náhradě nákladů exekučního řízení za fázi zastavení řízení (resp. o náhradě nákladů právního zastoupení povinného ve fázi zastavení řízení). Při rozhodování postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními a své závěry a úvahy o tom, který účastník procesně zavinil zastavení řízení (kdo byl v této fázi řízení úspěšný), dostatečně odůvodnily. Je přitom třeba poukázat na to, že se jedná pouze o náklady řízení vzniknuvší v souvislosti se zastavením exekučního řízení, nikoliv o náklady, o nichž je rozhodováno v souvislosti s nařízením exekuce. Soudy přitom netvrdily, že by povinný nezavinil zahájení exekučního řízení (nařízení exekuce). Argumentace stěžovatele o tom, že pokud povinný zavinil zahájení exekučního řízení, zavinil také automaticky i zastavení exekučního řízení, je lichá a neodpovídá platné právní úpravě (dle platné právní úpravy je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, kdo procesně zavinil zastavení exekučního řízení). Další argumenty stěžovatele - presumpce správnosti pravomocného a vykonatelného exekučního titulu; povinný měl (dobrovolně) plnit dle exekučního titulu; dovolání nemá odkladný účinek - považuje Ústavní soud za správné, nicméně tyto se vztahují k fázi zahájení exekučního řízení (kdy obecné soudy evidentně vycházely z presumpce správnosti nalézacího rozhodnutí a exekuce byla nařízena), nikoliv k rozhodování o procesním zavinění při zastavení exekuce.
Stejně tak v případě rozhodování o nákladech exekuce Ústavní soud neshledal vybočení z ústavních kautel. Soudy postupovaly dle §89 exekučního řádu a §271 o. s. ř. a své závěry o procesním zavinění a "nesení rizika" existence exekučního titulu krátce, avšak přiléhavě odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje libovůli a má za to, že soudy dostály ústavním požadavkům na odůvodnění svého rozhodnutí (nejednalo se v daném případě o pouhý obecný odkaz na "procesní zavinění" stěžovatele).
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu