ECLI:CZ:US:2007:3.US.964.07.1
sp. zn. III. ÚS 964/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163/185, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č. j. 13 To 163/2006-124, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2006, č. j. 1 T 13/2006-138, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 13 To 336/2006-177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 13 To 336/2006-184 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 2 To 2/2007-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. dubna 2007, předanou, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to meritorního usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2006 (č. j. 13 To 163/2006-124, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. dubna 2006, č. j. 1 T 13/2006-97), rozsudku Okresního soudu v Kladně (č. j. 1 T 13/2006-138, jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku), rozsudku Krajského soudu v Praze (č. j. 13 To 336/2006-184, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně, č. j. 1 T 13/2006-138, a stěžovatel byl uznán vinným spácháním trestného činu pohlavního zneužívání pode §242 odst. 1 tr. zák a odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců) a dále usnesení Krajského soudu v Praze (č. j. 13 To 336/2006-177), kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti stěžovatele podané proti členům senátu 13 To Krajského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze (č. j. 2 To 2/2007-193), jímž byla stížnost stěžovatele podaná proti usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 13 To 336/2006-177, zamítnuta.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá, aby bylo vysloveno, že došlo k porušení práva podle článku 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů učiněné v tomto řízení, zároveň namítá, že v řízení rozhodoval vyloučený orgán, neboť o stížnosti proti usnesení (13 To 336/2006-177), jímž Krajský soud v Praze vylovil, že členové jeho senátu 13 To nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, bylo rozhodnuto Vrchním soudem až poté, co Krajský soud v Praze, senát, který byl jeho námitkou podjatosti napaden, aniž by však rozhodnutí odvolacího soudu týkající se námitky podjatosti, vydal meritorní rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil dotazem u obecného soudu (č. l. 9 spisu Ústavního soudu), že 16. března 2006 podal stěžovatel též dovolání k Nejvyššímu soudu, a to proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 336/2006-184. V dovolání, jehož kopii si od obecného soudu vyžádal, stěžovatel uvádí tytéž námitky, jaké uplatňuje v ústavní stížnosti, a to jak ve vztahu k meritornímu posouzení, tak i ve vztahu k rozhodování o podjatosti soudců odvolacího senátu.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 13 To 336/2006-184, a meritorní rozhodnutí, která mu předcházela, je třeba konstatovat, že stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který zákon výslovně označuje za poslední procesní prostředek k ochraně práva. Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k jasnému textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Stejný závěr však je pak nutné učinit u ve vztahu k rozhodování Krajského soudu v Praze (usnesení č. j. 13 To 336/2006-177) a následně Vrchního soudu v Praze (usnesení sp. zn. 2 To 2/2007) o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti členů odvolacího senátu. Otázkou uplatňování těch ustanovení trestního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval nejednou (v tomto ohledu srov. zejména usnesení, sp. zn. II. ÚS 520/07, sp. zn. II. ÚS 57/07 a sp. zn. II. ÚS 769/06). Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy trestního práva procesního je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Tímto prostředkem je rovněž dovolání, čehož si je stěžovatel nepochybně vědom, neboť totožnou námitku právě v uplatněném mimořádném prostředku opakuje. I v této části ústavní stížnosti brání projednání věci uvedený princip subsidiarity v materiálním smyslu. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem trestního práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy dosud o jím podaném dovolání, v němž jako jeden z důvodů dovolání uvádí právě okolnost, že ve věci bylo rozhodováno vyloučeným soudcem, nebylo rozhodnuto. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Náprava však v daném případě náleží především systému obecných soudů, jak ostatně i trestní řád předvídá, když konstruuje důvody dovolání. Bude-li se stěžovatel nadále domnívat, i poté, co o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení Vrchního soudu v Praze za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj