ECLI:CZ:US:2007:4.US.1023.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1023/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) E. L. H., 2) S. H. a 3) J. W. Z., všech zastoupených Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 40, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. 22 Co 148/2003-328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jímž ten v právní věci stěžovatelů v postavení žalobců proti žalovaným 1) Lesy České republiky, s.p., 2) Česká republika - Ministerstvo zemědělství, 3) Město Jilemnice, o určení, že J. H., zemřelý, ani ležící pozůstalost po něm nebyli subjektem konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a o určení, že nemovitosti náležející J. H. se nestaly dne 21. 6. 1945 podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vlastnictvím tehdejšího Československého státu, k odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2002, č.j. 5 C 327/96-299, pod výrokem I. potvrdil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích I., II., V., pod výroky II. a III. změnil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích III., IV., a pod výroky IV., V., VI. upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé se domnívali, že vydáním napadaného rozsudku krajského soudu byla zasažena jejich ústavně zaručená práva, právo vlastnické, dědické a právo na soudní ochranu, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v předmětné právní záležitosti rovněž nerespektoval čl. 90 Ústavy České republiky.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé především vyjevili nesouhlas s právním hodnocením jejich věci učiněným krajským soudem, neboť dle přesvědčení stěžovatelů zde nepochybně byl dán naléhavý právní zájem na rozhodnutí o určovací žalobě tak, jak byla podána. Tento naléhavý právní zájem stěžovatelé dovozovali ze skutečnosti, že jako předmět sporu vedeného před obecnými soudy vystupovaly nemovitosti, které se zapisují do katastru nemovitostí, přičemž soudní rozhodnutí určující právo má být zaznamenáno do katastru nemovitostí. Svou argumentaci v tomto směru stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Stěžovatelé dále poznamenali, že jejich žaloba směřovala k určení toho, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, pokud by tedy odvolací soud jednoznačně nevyvodil, že se stěžovatelé žalobou domáhají určení jejich vlastnického práva, bylo namístě postupovat podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V dalším stěžovatelé uvědomili Ústavní soud, z jakých příčin se nedomáhali svých práv žalobou na plnění, resp. o stavu dědického řízení po zemřelém J. H. a rozhodnutích obecných soudů v tomto řízení vydaných. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé nakonec přednesli kritiku stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a uzavřeli, že napadaný rozsudek krajského soudu vnímají jako čistě formalistický, představující vůči nim odepření spravedlnosti ze strany tohoto soudního orgánu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 5 C 327/96. Z tohoto zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č.j. 5 C 327/96-299, pod výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, že J. H., zesnulý, v důsledku toho, že v době účinnosti dekretu číslo 12/1945 Sb. byl už mrtev, nebyl subjektem konfiskace podle tohoto dekretu a v důsledku toho nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., dále, že ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu číslo 12/1945 Sb., a že v důsledku toho nemovitosti náležející J. H. nepřešly dne 23. 6. 1945 do vlastnictví tehdejšího Československého státu, pod výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, že nebylo pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., že nebylo pravomocně rozhodnuto o ležící pozůstalosti po J. H. a že J. H. nikdy nepozbyl vlastnické právo k nemovitostem v žalobě a dalších doplněních uvedeným, pod výroky III., IV., V. stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 5 C 327/96, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran výhrad ve vztahu k věci samé je ve zkoumané věci rozhodující stěžovateli naříkané stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dále jen "Stanovisko"; srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dostupné také na www.judikatura.cz), přičemž v něm vyslovené závěry pléna Ústavního soudu jsou plně použitelné rovněž na projednávanou záležitost. Dle výrokové části Stanoviska: "I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.". V rámci odůvodnění Stanoviska pak Ústavní soud mimo jiné prohlásil, že: "Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. [...] Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. [...] V této souvislosti lze znovu poukázat na účel předpisů restitučních, které jediné prolomily tuto lhůtu. Pouze v jejich rámci a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, však lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze v rámci řízení zvláštního, zejména řízení na základě zákona, který byl ke zmírnění křivd vzniklých v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb., případně dekretu č. 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákon č. 243/1992 Sb. , přijatý na základě zmocnění obsaženého v §7 zákona č. 229/1991 Sb. , tak umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle části první zákona), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. [...] Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními. [...] Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.". Ústavní soud nadto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Jelikož z hlediska ústavněprávního přezkumu nevykazovaly napadané rozhodnutí krajského soudu, resp. výsledek řízení před obecnými soudy v právní věci stěžovatelů se Stanoviskem rozpor, lze na argumentaci v něm rozvedenou v dalším odkázat. Důsledkem ve Stanovisku přednesených závěrů stává se pak z pohledu konečného rozhodnutí a takto výsledku procesu jako celku stížnostní argumentace stěžovatelů, brojící v konkrétnostech proti napadanému rozsudku krajského soudu, irelevantní.
Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů zřejmě plyne, že jejím účelem je prokázat rozpornost postupu krajského soudu se základními právy stěžovatelů a současně zpochybnit právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na podání žaloby, kterou sami stěžovatelé charakterizují jako žalobu na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem (srov. str. 5 ústavní stížnosti). K tomuto je však Ústavní soud nucen konstatovat, aniž by blíže zkoumal takto předestřenou otázku stěžovatelů, že tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domáhali ochrany svého vlastnického práva k nemovitostem, jejichž konfiskace byla dovršena přede dnem 25. 2. 1948 (č.l. 301, příp. také mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 33/01, jímž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti stěžovatele 1) směřující proti rozhodnutí obecného soudu vydanému ve věci restituční), a to cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém Stanovisku, které vylučují možnost domožení se ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Tímto Stanoviskem je čtvrtý senát Ústavního soudu ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu vázán. Je tomu tak přesto, že jeden ze soudců čtvrtého senátu pro citované Stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od něhož sice nemá důvod se distancovat, které ovšem nemůže způsobit, že by disentující soudce nyní směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy uzavírá, že snahu stěžovatelů znovuzískat majetek po J. H. zákon - příslušné restituční předpisy, ani obecná úprava - z hlediska dnešního právního řádu neaprobuje. Pro úplnost pak Ústavní soud připojuje, že o tom, zda majetek určité osoby podléhá konfiskaci, rozhodovaly dle dekretu č. 12/1945 Sb. tehdejší správní orgány. Tento princip musí být zachován i nadále. Žaloba stěžovatelů však tento princip popírá a snaží se vytvořit nový opravný prostředek proti procesu, v němž došlo ke konfiskaci majetku J. H. Takový postup je ovšem z pohledu dnešního nepřípustný a skutečnost, že obecný soud projednal odvolání stěžovatelů a vydal napadaný rozsudek v té podobě, jak učinil, nemůže být považována za odepření spravedlnosti. Pod aspektem ochrany ústavnosti tedy není možné odvolacímu soudu ničeho vytýkat.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze Stanoviska, nezbývá než konstatovat, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaného rozhodnutí krajského soudu tvořily taktéž výroky II., III., IV., V., VI., a část výroku I. potvrzující rozsudek okresního soudu ze dne 5. 12. 2002 v jeho výroku V., všechny upravující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před okresním a krajským soudem. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů právě těmito výroky či jejich částmi, což ostatně stěžovatelé ani netvrdili, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu