ECLI:CZ:US:2007:4.US.1052.07.2
sp. zn. IV. ÚS 1052/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1)VYZU spol. s r. o., se sídlem Slavkov, U splavu 1448, IČ: 607 07 577 a 2) MTR spol. s r. o., se sídlem Slavkov u Brna, U splavu 1448, IČ: 607 07 585, obou zastoupených JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Brno, Tišnovská 167, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 11 C 15/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 27 Co 588/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1759/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena hlava pátá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 11 C 15/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Union banka a. s. se žalobou podanou dne 26. 2. 2002 domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud uložil stěžovatelkám zaplatit společně a nerozdílně částku 25,760.871,21 Kč s přísl. z titulu pohledávky vzniklé neplněním úvěrové smlouvy uzavřené s původním věřitelem Evrobankou, a . s. dne 3. 1. 1997. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 1. 9. 2005, č. j. 11 C 15/2005-78, vyhověl návrhu Union banky a. s. podle ustanovení §107a o. s. ř. a připustil, aby namísto žalobkyně vstoupila do řízení obchodní firma J & T BANKA, a. s., se sídlem Pobřežní 297/14, Praha 8, IČ 47115378. Na základě odvolání stěžovatelek Krajský soud v Brně vydal usnesení ze dne 25. 8. 2006, č. j. 27 Co 588/2005-111, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2007, č. j. 29 Odo 1759/2006-123 dovolání jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Stěžovatelky v podstatě stejnými námitkami, jakými odůvodňovaly podání opravných prostředků v řízení před obecnými soudy, se v ústavní stížnosti domáhaly zrušení napadených rozhodnutí, přičemž zpochybňovaly aktivní legitimaci žalobkyně Union banky a. s. k vedení sporu s tvrzením, že původní žalobkyně nebyla nikdy v postavení vlastníka údajné pohledávky a z toho důvodu nemohla ve vztahu k této pohledávce bez dalšího vystupovat jako postupitelka a postupovat pohledávku na další subjekty.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky pouze odmítají právní závěr obecných soudů, pokud jde o rozsah povinnosti soudu zkoumat právní skutečnost, která je podkladem pro jeho rozhodnutí o záměně účastníků. Ač tak již v dostatečné míře učinil již soud odvolací a posléze soud dovolací, Ústavní soud znovu odkazuje stěžovatelky k platné právní úpravě ustanovení §107a o. s. ř., jež je ustanovením upravujícím procesní nástupnictví v konkrétním řízení dvou (případně více) účastníků, tedy pouze vymezuje, kdo před soudem v řízení v pozici žalobce uplatňuje určitý nárok vůči žalovanému. Jeho použití je tedy vázáno na procesní aktivitu stran řízení před soudem a není nijak spojeno s jakýmikoliv dalšími (neprocesními) kroky stran mimo toto řízení. Při jeho aplikaci soud rozhoduje o tom, zda připustí záměnu účastníků na straně žalobce na základě jeho tvrzení, že došlo k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti, které jsou v řízení uplatňovány. Dle ustálené soudní praxe, jíž z hlediska ústavněprávního nelze nic vytknout, zkoumá pouze to, zda došlo k žalobcem označené právní skutečnosti, zda vůbec jde o právní skutečnost, s níž předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy že například smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 382 - 383 a judikatura citovaná v rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu). Zda a nakolik je nový žalobce nositelem hmotného práva, které v řízení uplatňuje (zde věřitelem žalované pohledávky), bude soud zkoumat při rozhodování ve věci samé, a to včetně přezkumu platnosti smlouvy, na jejímž základě na něj žalovaná pohledávka přešla.
Ústavní soud uzavírá, že podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry soudů všech tří stupňů v otázce aplikace konkrétního procesního ustanovení (§107a o. s. ř.), resp. splnění podmínek pro jeho užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, jimiž se zejména odvolací a posléze dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 a §167 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům, jakož ani soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí spočívá na shodných závěrech, nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelek při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu