ECLI:CZ:US:2007:4.US.1067.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1067/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná-Fryštát, K. Sliwky 126, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 12. 2006 sp. zn. 5 T 110/2006 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 To 46/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., oÚstavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru došlo těmito napadenými rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a potažmo per analogiím práva podle čl. 40 odst. 3 věta poslední Listiny.
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 5 T 110/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel prostřednictvím svého zvoleného zástupce advokáta Mgr. René Gemmela (plná moc ze dne 10. 1. 2005) podal dne 11. 1. 2005 k Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Okresní státní zastupitelství dne 22. 5. 2006 podalo k Okresnímu soudu v Karviné obžalobu na obviněnou L. Š. z důvodu spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zákona. Při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Karviné dne 26. 9. 2006 se stěžovatel (poškozený) prostřednictvím svého zmocněnce připojil s nárokem na náhradu škody v celkové výši 320.000,- Kč a navrhl s odkazem na ustanovení §51a tr. řádu, aby mu byl přiznán nárok na osvobození od úhrady nákladů zmocněnce s tím, že by dodatečně doložil své majetkové poměry pro přiznání tohoto nároku. Okresní soud v Karviné rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 5 T 110/2006-253 tak, že obžalovanou L. Š. uznal vinnou spácháním trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zákona a za to ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Obžalované byla rovněž uložena povinnost zaplatit stěžovateli škodu ve výši 297.000,- Kč a se zbytkem svého nároku ve výši 23.000,- Kč byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem ke skutečnosti, že se jak obžalovaná, tak i státní zástupce vzdali práva odvolání, vyhotovil samosoudce zjednodušený písemný rozsudek, který podle §314d odst. 3 tr. řádu neobsahoval odůvodnění. Podáním doručeným Okresnímu soudu v Karviné dne 5. 10. 2006 stěžovatel prostřednictvím svého zmocněnce žádost o přiznání bezplatné právní pomoci zmocněncem doložil dokladem o výši důchodu stěžovatele a potvrzením pronajímatele o výši nákladů stěžovatele na bydlení. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 29. 12. 2006, sp. zn. 5 T 110/2006, návrh na přiznání nároku na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel si sám zvolil na základě plné moci ke svému právnímu zastoupení zmocněnce, který v rámci hlavního líčení řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody stěžovateli. Podle závěru okresního soudu se jednalo o jednoduchou povahu uplatňovaného nároku na náhradu škody, která nevyžaduje složité právní posouzení. Pro úplnost pak okresní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že ve smyslu §154 odst. 1 tr. řádu je odsouzená, které byla povinnost k náhradě škody uložena, povinna hradit stěžovateli náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 To 46/2007, jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem a v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatel neosvědčil v době pravomocného skončení trestního stíhání, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce a tudíž zde nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o bezplatné právní pomoci zmocněnce, který současně nemohl být stěžovateli ustanoven.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že ačkoliv u soudu doložil, že není z důvodů svých majetkových poměrů schopen hradit náklady svého zmocněnce a bez jeho pomoci by se nebyl schopen domoci svých práv, přesto mu obecné soudy v důsledku chybných právních závěrů v rovině jednoduchého práva odmítly přiznat právo na bezplatné zastupování zmocněncem a tím porušily tvrzená ústavní práva.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou se domáhal přiznání bezplatné právní pomoci zmocněncem. S uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
V posuzované věci bylo aplikováno ustanovení §51a tr. řádu. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení osvědčí-li poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, že nemá dostatek finančních prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu, který koná řízení v prvním stupni, že má nárok na první pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu; to neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo zřejmě nadbytečné. Podle odstavce 3 téhož ustanovení ustanoví předseda senátu zmocněncem poškozeného advokáta. Náklady vzniklé s přibráním takového zmocněnce hradí stát.
Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §51a tr. řádu je jakousi jistou obdobou osvobození od soudních poplatků v občanském soudním řízení, tato možnost se však nevztahuje na ustanovení zmocněnce, kterého si poškozený sám zvolí. Stát by měl povinnost zaplatit ustanovenému zmocněnci náklady jen tehdy, když by tomu předcházelo rozhodnutí soudu o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a rozhodnutí soudu o ustanovení zmocněnce poškozeného z řad advokátů.
Jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 5 T 110/2006 v předmětné věci se v souladu se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy jednalo o zcela jednoduchý případ nevyžadující bližšího zkoumání. Stěžovatel se prostřednictvím zvoleného zmocněnce řádně a bez obtíží připojil do řízení s nárokem na náhradu škody, soud prvního stupně náhradu škody stěžovateli přiznal, přičemž jak odsouzená, tak i státní zástupce se vzdali práva odvolání, takže rozsudek soudu prvního stupně nabyl dne 26. 9. 2006 právní moci. Okresní soud navíc v odůvodnění svého usnesení, kterým návrh stěžovatele zamítl, pro informaci stěžovatele uvedl, že v daném případě lze postupovat podle ustanovení §154 odst. 1 tr. řádu, kterým je upravena povinnost k náhradě nákladů poškozeného odsouzeným.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně relevantní okolnosti, podrobně rozvedly důvody, které je vedly k závěru, že návrh stěžovatele je nedůvodný. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu