ECLI:CZ:US:2007:4.US.1175.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1175/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Z. J., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, AK Soběslavská 68, 130 00 Praha 3, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 2006, č. j. 40 C 85/2004-170, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, č. j. 54 Co 383/2006-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze 11. 7. 2006, č. j. 40 C 85/2004-170, výrokem I. zamítl žalobu o výživném stěžovatelovy manželky s odůvodněním, že žalovaný požadavek odporuje dobrým mravům, neboť žalobkyně svévolně brání styku stěžovatele s nezletilými dcerami, s nimiž se odstěhovala do azylového domu a poté ke své matce. Ve výroku II. soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení dle ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") s ohledem na skutečnost, že pro žalobkyni by náhrada nákladů řízení stěžovateli představovala neúnosnou finanční zátěž, která by se ve svém důsledku dotkla nezletilých dětí a jejich životní úrovně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2006, č. j. 54 Co 383/2006-194, tento rozsudek potvrdil.
Dle mínění stěžovatele musí být výrok o náhradě nákladů řízení celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejímu uložení musí být dostatečně odůvodněna; nelze rozhodovat podle jednoho logického klíče o meritu věci a podle odlišného klíče o nákladech řízení. Soud pro rozpor s dobrými mravy nevyhověl žalobě na určení výživného manželky, ale zároveň stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení pro neprokázané a nepodstatné důvody. Stěžovatel má za to, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. nejsou dány, protože příjem manželky nedosahuje jejích možností, neboť s ohledem na nabídku na trhu práce by mohla vydělávat více; tvrzením o stěžovatelově hrubosti vůči ní si žalobkyně pouze připravovala důvod pro odchod do azylového domu. Důvodem hodným zvláštního zřetele není ani finanční zátěž, která by mohla být eliminována zavedením splátek. Důvody uvedené v napadeném usnesení skutkovou podstatu ustanovení §150 o.s.ř nenaplňují, ale naopak extrémně vybočují z jeho rámce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud stabilně judikuje, že otázka nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o.s.ř. je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v daném případě použitelným. Výklad důvodů hodných zvláštního zřetele je tedy úkolem obecného soudu, přičemž za tyto důvody jsou považovány majetkové a sociální poměry účastníka řízení, okolnosti vedoucí k uplatnění nároku u soudu, soulad s dobrými mravy, složitost a přehlednost sporu apod. Intervence Ústavního soudu je možná pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu je natolik extrémní, že popírá obecně uznávané principy spravedlnosti, vyznačuje se logickým rozporem či postrádá rozumná kritéria, na nichž musí být založeno každé soudní rozhodnutí. Odlišný pohled stěžovatele na interpretaci jednoduchého práva však sám o sobě není dostatečným důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je patrno, jakými úvahami byl veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.; Ústavní soud v takovém postupu soudu nalézá porušení stěžovateli ústavně zaručených práv.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu