ECLI:CZ:US:2007:4.US.12.05.1
sp. zn. IV. ÚS 12/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, č. j. 33 Odo 565/2004-42, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 552/2003-29, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2003, č. j. 17 C 99/2003-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 8. 2003, č. j. 17 C 99/2003-21, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 265 567 Kč s příslušenstvím pro existenci překážky věci rozsouzené. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 552/2003-29, rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil, dovolání stěžovatelky pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 33 Odo 565/2004-42, jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že její žaloba byla odmítnuta v rozporu s právem, čímž došlo k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka uvedla, že každý státní orgán by měl být vázán nejen výrokem zamítavého pravomocného rozsudku, ale rovněž jeho odůvodněním. Jestliže tedy byla první žaloba stěžovatelky zamítnuta pouze z důvodu nedostatku její aktivní legitimace v době podání žaloby, neměla by tato skutečnost bránit tomu, aby stěžovatelka podala žalobu novou. Obecné soudy však u nové žaloby přehodnotily důvody zamítnutí první žaloby tak, jako by důvodem zamítnutí byl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky v době vyhlášení rozsudku a odmítly z tohoto důvodu žalobu projednat. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, z nějž vyplývá, že závazným není pouze samotný zamítavý výrok rozhodnutí, ale rovněž i důvody, které k zamítnutí vedly. Obvodní soud se přitom důvody zamítavého výroku vůbec nezabýval, městský soud jako soud odvolací pak rozhodl jako by nebyl pravomocným zamítavým rozsudkem, resp. jeho odůvodněním, vázán. K námitce stěžovatelky odvolací soud konstatoval, že "nelze... přehlédnout, že v době vyhlášení tohoto rozsudku byl skutkový stav takový, že žalobkyně aktivní legitimaci znovu nabyla". Odvolací soud tedy nepřípustně přehodnocoval skutkové a právní závěry obsažené v zamítavém rozsudku. Nejvyšší soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: "Žalobkyni lze přisvědčit, že vázanost výrokem pravomocného rozsudku je nutno posuzovat ve spojení s jeho odůvodněním a že ze stejného pohledu je nutno hodnotit i otázku, zda projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené. Současně je však třeba vycházet z §154 odst. 1 OSŘ, podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.". Takový závěr ovšem přehlížel, že aplikace ustanovení §154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), není bezvýjimečná a neuplatní se v případech, kdy je žaloba zamítána z toho důvodu, že vznik, změna nebo zánik práva nebo povinnosti je dle závěru soudu vázán k určité době z důvodů spočívajících v hmotném právu. Na to upozorňuje i publikace Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád - Komentář, C.H. Beck, 6. vydání, 2003, str. 591. Domněnka správnosti zamítnutí a jeho důvodu se u pravomocného rozsudku vztahuje nejen na závěry o hmotném právu, ale i na jeho závěry procesní. Zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní legitimace ke dni podání žaloby je navíc stanoviskem, vyplývajícím z hmotného práva. Pouze nepřípustné přehodnocení správnosti hmotněprávního závěru pravomocného rozsudku může vyvolat úvahy o dopadu ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu. Porušením ustanovení §159 odst. 2 občanského soudního řádu byla stěžovatelce odepřena soudní ochrana a bylo tak neoprávněně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka rovněž namítala, že soud prvního stupně ji měl před zastavením řízení vyzvat k odstranění vad žaloby, což ovšem neučinil. Dle jejího názoru se v jejím případě nejednalo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, nýbrž o neúplnost žaloby, jíž bylo možno odstranit. S ohledem na důvody zamítavého rozsudku nepovažovala stěžovatelka za nutné tvrdit a prokazovat změnu skutkového stavu, byť taková změna po vydání zamítavého rozsudku rovněž nastala. Nejvyšší soud shledal námitku stěžovatelky nedůvodnou, neboť by se dle jeho názoru jednalo o poučení o hmotném právu, jež je dle §5 občanského soudního řádu nepřípustné. Dle názoru stěžovatelky je ovšem povinností soudu před usnesením o zastavení řízení ověřit, zda je nedostatek podmínky řízení skutečně nedostatkem neodstranitelným. Bez takového zjištění bylo zastavení řízení předčasné. Tvrzení existence procesních podmínek jako výslovná náležitost žaloby není v §79 občanského soudního řádu obsažena a jestliže má tento údaj sloužit jako podklad pro zastavení řízení, měla být učiněna výzva k doplnění o požadovaný údaj. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutích, sp. zn. I. ÚS 355/97, I. ÚS 670/2000 a dalších, připustil před zastavením řízení možnost poučení o hmotném právu, má-li toto procesní dopad.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 33 Odo 565/2004-42, usnesení městského soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 552/2003-29, a usnesení obvodního soudu ze dne 29. 8. 2003, č. j. 17 C 99/2003-21, zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis obvodního soudu, sp. zn. 17 C 99/2003.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, pan B. K., v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. S ohledem na to, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu obvodního soudu, sp. zn. 17 C 99/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 2. 8. 2001 u obvodního soudu žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhala, aby byla panu B. K. uložena povinnost uhradit částku 220 000 Kč s příslušenstvím. Podáním doručeným dne 8. 4. 2002 pak stěžovatelka rozšířila žalobu o částku 265 567 Kč. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 19 C 138/2001, byla žaloba stěžovatelky v části, týkající se částky 265 567 Kč s příslušenstvím zamítnuta s odůvodněním, že "Dle názoru soudu... žalobkyně (jako postupitel) nebyla oprávněna prostřednictvím soudu vymáhat tuto částku podruhé po žalovaném prostřednictvím rozšíření žaloby ze dne 8. 4. 2002, a to i přesto, že postupník s tímto souhlasil..., a to ke dni 22. 5. 2002. ... Od tohoto data byla tedy žalobkyně opětovně oprávněna vymáhat po žalovaném částku. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně uplatnila svůj druhý nárok v době, kdy z hmotně právního hlediska dle ust. §530 OZ nebyla k tomuto oprávněna, soud žalobu co do částky 265 567 Kč... zamítl." Stěžovatelka se proti rozsudku obvodního soudu neodvolala, nýbrž podala novou žalobu, jež byla obvodnímu soudu doručena dne 19. 5. 2003. O této žalobě pak obecné soudy rozhodly napadenými rozhodnutími tak, jak je uvedeno výše.
Ústavní soud považuje za zřejmé, že okresní soud při vydání rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 19 C 138/2001, závažným způsobem pochybil, když posuzoval aktivní legitimaci stěžovatelky dle stavu ke dni rozšíření žaloby, tzn. ke dni 8. 4. 2002, a nikoliv dle stavu existujícího v době vydání rozsudku. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že závěry obecných soudů, obsažené v následných napadených rozhodnutích, shledal Ústavní soud správnými a ústavně konformními.
V prvé řadě nutno podotknout, že námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti se do značné míry shodují s těmi, které uplatnila ve svém dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud podrobně a přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud považuje za nadbytečné argumenty Nejvyššího soudu opakovat, proto na ně pro stručnost v dalším odkazuje. K námitkám stěžovatelky je možno uvést, že posouzení aktivní legitimace žalobce je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 19 C 138/2001, správně zjistil skutkový stav, ovšem vyvodil z něj nesprávný právní závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, neboť tuto chybně posuzoval ke dni vznesení návrhu a nikoliv ke dni vydání rozhodnutí. V této souvislosti je možno poznamenat, že pochybení okresního soudu bylo možno zhojit cestou odvolání, nicméně stěžovatelka, ačkoliv byla právně zastoupena, tuto možnost nevyužila. Je pravdou, že odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 19 C 138/2001, bylo v tomto smyslu matoucí a k podání nové žaloby nepřímo vybízelo, nicméně toto nemůže být důvodem pro neaplikování ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu. Z hlediska existence překážky věci rozhodnuté bylo podstatné, zda existovala shoda mezi skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě a skutkovým stavem, o němž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, což bylo v případě stěžovatelky splněno. Tvrzení, že aplikace ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu není zcela bezvýjimečná neobstojí, neboť pro posouzení aktivní legitimace žalobce je vždy rozhodující stav v době vydání rozsudku, tzn. v tomto případě se o výjimku z aplikovatelnosti ustanovení §154 odst. 1 nejedná.
Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatelky, týkající se nedostatku poučení ze strany okresního soudu. V nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 355/97 a I. ÚS 670/2000, na něž se stěžovatelka odvolávala, bylo konstatováno, že obecně platný právní názor, že není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu, nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení. V projednávané věci však Ústavní soud žádný důvod pro uplatnění výjimky z uvedeného pravidla neshledal. Smyslem nálezů Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 355/97 a I. ÚS 670/2000, bylo zamezit přepjatému formalismu, a to např. za situace, kdy je zjevné, vůči komu úkon (žaloba) směřuje, nicméně po formální stránce je daný subjekt žalobcem chybně označen. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Žaloba stěžovatelky byla srozumitelná a určitá a jednoznačně z ní vyplývalo, že svůj nárok opřela o shodná skutková tvrzení jako ve věci sp. zn. 19 C 138/2001. Narozdíl od výše uvedených případů nebylo z podání stěžovatelky seznatelné, že by bylo možno nedostatek podmínky řízení odstranit. Jestliže okresní soud za těchto okolností nevyzval stěžovatelku k doplnění jejího návrhu a řízení zastavil, nebyl jeho postup v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu