ECLI:CZ:US:2007:4.US.1231.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1231/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2007 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M., bez právního zastoupení, proti usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 3. 2006, čj. 3 T 9/98-488, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006, čj. 11 To 278/2006-506, vydaným ve věci neosvědčení se ve zkušební době, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2007 se Ing. B. M., (dále též "stěžovatel") domáhal - jak vyplývá z obsahu návrhu - aby Ústavní soud vyslovil, že "obecné soudy svými usneseními o neosvědčení se ve zkušební době, vyslovenými až po 5,5 letech po skončení zkušební doby" porušily základní práva jemu zaručená v čl. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že ústavní stížnost podává sám ve snaze předejít marnému uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání, neboť jím oslovený advokát dosud mu neodpověděl.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 T 9/98, byl uznán vinným trestným činem podle §250 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 11. 1998; konec zkušební doby připadl na den 20. 11. 2001.
Okresní soud v Benešově ve veřejném zasedání usnesením ze dne 27. 3. 2006, č. j. 3 T 9/98-488, podle §60 odst. 1 tr. zákona rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců ve věznici s dozorem.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2006, čj. 11 To 278/2006-506, stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 3. 2006 zamítl.
Dle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s citovanými soudními rozhodnutími s poukazem na ustanovení §60 odst. 2 trestního zákona zakládající domněnku osvědčení se ve zkušební době, pokud ve lhůtě jednoho roku od konce zkušební doby soud nevysloví, že se odsouzený neosvědčil a nemá-li odsouzený na nerozhodnutí soudu vinu. Uvedl, že tvrzení soudu, dle něhož byl pro okresní soud nezvěstný a nedosažitelný, nijak nebylo doloženo.
Stěžovatel tvrdil, že během celého období od roku 1996 neopustil území republiky. Na adrese trvalého pobytu (kterou má po rozvodu manželství jen jako evidenční na adrese obecního úřadu) se nezdržoval, ale žil a pracoval pod svým jménem v západních Čechách a vystřídal jen dvě místa pobytu. Během této doby byl v pracovním i osobním styku s orgány státní správy, policie i soudů. Na podzim roku 2003 byl zadržen policií a předveden ke sdělení obvinění.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že dne 13. 11. 2006 podal ministru spravedlnosti podnět k přešetření, zda uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu nezakládají důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. Sdělením ze dne 7. 3. 2007 Ministerstvo spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odložilo.
Ústavní soud konstatuje, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z postoupené stížnosti, jakož i z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že výrokem II. předmětného rozhodnutí nebylo a ani nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatele. To proto, že výrokem II. napadeného usnesení byl stěžovatel toliko vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, nebyla mu tedy uložena žádná povinnost, resp. nebylo rozhodováno o žádných jeho právech či povinnostech způsobem, který by byl schopen zasáhnout do některého z jeho základních práv, na rozdíl od obsahu výroků I. a III., které však nejsou a ani být nemohou předmětem ústavní stížnosti. Nelze také přehlédnout, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vyskytuje poučení adresované stěžovateli o tom, že dovolání v jeho věci, jejímž předmětem je zaplacení Kč 3.150,- s přísl. není přípustné. Domáhá-li se tedy stěžovatel ochrany ze strany Ústavního soudu lze jeho podání hodnotit jako podání hraničící se šikanózním výkonem práva, jehož cílem je prosazení "stěžovatelovy pravdy" bez ohledu na obecnou právní úpravu.
Za daného stavu je ovšem třeba považovat návrh podaný stěžovatelem za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatele nelze považovat za osobu dotčenou svrchu uvedeným rozhodnutím obecného soudu. Předmětné rozhodnutí obecného soudu totiž nebylo schopno způsobit újmu ve sféře subjektivních práv stěžovatele a jeho podání proto musí být odmítnuto podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vzhledem k tomu také stěžovatel nebyl vyzýván k odstranění vad, jimiž jeho návrh trpěl(zejména jde o absenci právního zastoupení, absenci ústavně relevantní argumentace atd.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj