ECLI:CZ:US:2007:4.US.1264.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1264/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. H. a Ing. L. K., právně zastoupených JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Senovážné nám. 23, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. února 2005, č.j. 28 C 171/2003-144, Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č.j. 23 Co 222/2005-158, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, č.j. 22 Cdo 1285/2006-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měli za to, že jimi bylo narušeno jejich základní právo na vlastnictví zaručená podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla žaloba na určení vlastnictví stěžovatelů zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelům (žalobcům) byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 143.525,- Kč (výrok II.). O odvolání rozhodl shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 12.150,- Kč (výrok II.). O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že jejich otec byl společně se stěžovatelem spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Poté, co se jejich vzájemný vztah zhoršil, probíhalo řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 1991, sp. zn. 11 C 98/90 byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele. K odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 1991, č.j. 16 Co 271/91-95, tak, že zrušil původní rozhodnutí a nově rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví otce stěžovatelů. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. listopadu 1991. Na základě podnětu stěžovatele byla podána generálním prokurátorem ČR stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze dne 22. dubna 1993, pod sp. zn. 3 Cz 52/92, zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil k novému projednání soudu prvého stupně. V průběhu nového řízení otec stěžovatelů zemřel a řízení tak bylo zastaveno.
Na základě kupní smlouvy ze dne 2. dubna 1992 převedl otec stěžovatelů předmětné nemovitosti na nové vlastníky, kteří je další kupní smlouvou ze dne 10. dubna 1997 převedli na stávající vlastníky, proti nimž směřuje žaloba na určení vlastnictví.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich otec převedl předmětné nemovitosti na další osoby, aniž by byl výlučným vlastníkem. Stěžovatelé namítají, že noví vlastníci nemohli být ani v dobré víře, a tak nemohlo z jejich strany ani dojít k vydržení vlastnického práva. Obecné soudy v řízení o žalobě na určení vlastnictví upřednostnily právní jistotu nových vlastníků. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy nesprávně posoudily samotnou existenci dobré víry na straně nabyvatelů, když prodej byl zrealizován až po podání podnětu stěžovatele generálnímu prokurátorovi (17. prosince 1991). Nabyvatelé si tak podle stěžovatelů museli být vědomi nezákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 1991.
Závěrem stěžovatelé uvedli, že obecné soudy se v jejich věci zabývaly otázkou nabytí vlastnického práva novými vlastníky, nezabývaly se však okolnostmi, za nichž měl stěžovatel pozbýt své vlastnické právo. V důsledku toho stěžovatelé ztratili nárok na vyplacení vypořádacího podílu, který nikdy neobdržely.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 171/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatelů se v ústavní stížnosti opírá o pouhé konstatování zkrácení v právu na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Z podstatné části je však opakovaným vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů a především s projevem vůle jejich zemřelého otce.
Obecné soudy, počínaje Obvodním soudem pro Prahu 4, řádně, jasně a úplně odůvodnily, na základě jakých důkazů a skutečností dospěly ke svým závěrům. V době prodeje předmětných nemovitostí byl prodávající jejich výlučným vlastníkem a na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl později zrušen rozsudek Městského soudu v Praze. V době od nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 271/91-95, dne 15. listopadu 1991, do jeho zrušení dne 22. dubna 1993, byl otec stěžovatelů výlučným a právoplatným vlastníkem. Jako takový měl plné právo disponovat svým majetkem a nakládat s ním způsobem, který uznal za vhodné. Pokud předmětné nemovitosti prodal, realizoval práva, jimiž sám a plně disponoval. Z obsahu listin je rovněž patrné, že otci stěžovatelů se podařilo předmětné nemovitosti prodat teprve po několika předchozích neúspěšných pokusech. Noví vlastníci pak navíc byli omezeni věcným břemenem ve prospěch prodávajícího.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nepřísluší mu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Pokud jde o posouzení věci samotné, opomíjejí stěžovatelé skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že zkrácení v jejich zaručených právech je založeno na tom, že obecné soudy v jejich věci dospěly k jinému právnímu závěru, například tím, že poskytly ochranu právní jistotě před posuzováním okolností, za nichž stěžovatel pozbyl svého vlastnického práva. Takové tvrzení stěžovatelů hodnotil Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu