ECLI:CZ:US:2007:4.US.1288.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1288/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 12. 2005, č.j. 12 C 463/2005-29, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2007, č.j. 11 Co 245/2006-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") v právní věci obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., v postavení žalobkyně proti stěžovatelce v postavení žalované, o zaplacení částky 10.000 Kč, pod bodem I. zavázal stěžovatelku k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč s 4% úrokem z prodlení od 13. 10. 2002 do zaplacení a pod bodem II. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 1. 2. 2007 k odvolání stěžovatelky potvrdil napadaný rozsudek okresního soudu a určil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že napadané rozsudky obecných soudů zasahují do jejích ústavně zaručených práv, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a rovněž vykazují rozpor s ustanovením čl. 1 Ústavy České republiky.
Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadaná rozhodnutí obecných soudů vydána na podkladě zcela nesprávných právních závěrů soudů I. a II. stupně, dle nichž stěžovatelka tím, že neoznámila odpojení vodoměru a porušení plomby na přívodu vody v domě v jejím vlastnictví, zaviněně porušila povinnost jí plynoucí ze smlouvy o dodávce pitné vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod, včetně vod srážkových a ostatních, veřejnou kanalizací (dále jen "smlouva o dodávce pitné vody"), uzavřené stěžovatelkou s obchodní společností Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. V řízení před obecnými soudy však bylo prokázáno, že stěžovatelka v domě, kde došlo k odpojení vodoměru, nebydlela a neměla do něj přístup, nemohla tudíž ani vědět, že v domě byl odpojen vodoměr, resp. nemohla toto obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., oznámit. Výše předestřený právní závěr o zaviněném porušení smluvní povinnosti stěžovatelkou tak tato označila za stojící v extrémním rozporu se všemi v řízení zjištěnými a prokázanými skutečnostmi.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 12 C 463/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že byla napadenými rozsudky obecných soudů zavázána k zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000 Kč ve smyslu bodu 13. všeobecných podmínek dodávky vody a odkanalizování (dále jen "všeobecné podmínky") tvořících součást smlouvy o dodávce pitné vody, ač porušení tam specifikované ohlašovací povinnosti nikterak nezavinila. Dle ustanovení §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Z takto koncipovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že zavinění se předpokládá a důkazní břemeno o nedostatku zavinění spočívá na dlužníkovi. Zavinění ve smyslu §545 odst. 3 občanského zákoníku se váže k porušení zajištěné povinnosti, nikoliv ke vzniku škody jako následku tohoto porušení.
Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2005 presumoval zavinění stěžovatelky ve vztahu k porušení ohlašovací povinnosti dle bodu 13. všeobecných podmínek tvořících součást smlouvy o dodávce pitné vody, neboť stěžovatelka toto ve svých přípisech, jež okresní soud obdržel ve dnech 11. 4. 2005 a 17. 6. 2005 (č.l. 20, č.l. 22), resp. při jednání konaném před okresním soudem dne 6. 12. 2005, kterého se však stěžovatelka osobně neúčastnila, nikterak nezpochybňovala. K výhradě stěžovatelky, jíž ta následně obsáhla do svého odvolání proti napadanému rozsudku okresního soudu, dle níž stěžovatelka o odpojení vodoměru nemohla vědět a tudíž ani ohlásit toto obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., krajský soud tuto přezkoumal, ovšem neshledal ji důvodnou, přičemž v tomto směru mimo jiné konstatoval, že: "Žalobce ovšem nevytýkal žalované, že by poškodila vodoměr a plombu, ale že ve smlouvě o dodávce vody se zavázala k povinnosti oznámit žalobci takovou nahodilou událost a tuto povinnost nesplnila, což ostatně žalovaná nepopřela, pouze namítala, že do domu neměla přístup, a proto povinnost, k níž se zavázala, nemohla splnit. Tato námitka žalované však nemůže obstát, neboť skutečnost, že nemá do domu přístup, žalovaná nepochybně věděla v době, kdy smlouvu o dodávce vody uzavírala, přesto se k povinnosti oznámit žalobci poškození vodoměru či plomby zavázala." (č.l. 50). Z napadaného rozsudku krajského soudu tak lze dovodit, že tento měl absenci stěžovatelčina zavinění ve vztahu k porušení ohlašovací povinnosti dle bodu 13. všeobecných podmínek tvořících součást smlouvy o dodávce pitné vody za neprokázanou (zejm. č.l. 50). Takto naznačený postup obecných soudů nevnímá Ústavní soud jako jakkoliv protiústavní. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě přiznaly obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s, žalovanou částku, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o důvodnosti žaloby obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který je rovněž podložen skutkovými zjištěními.
Předkládá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výtky stran hodnocení důkazů, jak jej provedly okresní a krajský soud, k tomuto považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelčiny základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak nutno vnímat jako výsledky nezávislého soudního rozhodování, které z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu