ECLI:CZ:US:2007:4.US.130.07.1
sp. zn. IV. ÚS 130/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. C.,právně zastoupeného Mgr. J. Č., směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 13 Co 260/2006-515, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva.
Z původního, nekvalifikovaného podání nebylo patrné, čeho se navrhovatel domáhá, a proto byl vyzván k odstranění vad podání. Dne 30. dubna 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, které již splňovalo veškeré náležitosti ústavní stížnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 2006, č.j. 13 C 163/2002-453 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce. O odvolání žalobkyně i navrhovatele (žalovaného) rozhodl Městský soud v Praze shora napadeným usnesením, kterým rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Navrhovatel ve svém podání namítl, že Městský soud v Praze ve věci samé rozhodl, aniž by řádně projednal platnost výpovědi z nájmu bytu. Neuvedl, jaké právní důsledky vyvozuje z výpovědi z nájmu bytu, kterou žalobkyně podala a s odstupem času zpochybnila. Navrhovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze popsal průběh dokazování jako kdyby na jednání byly projednány formální náležitosti výpovědi z nájmu. Podle navrhovatele je však takový popis zcela nepravdivý a v rozporu se skutečným ústním projednáváním.
Popsaným postupem tedy měl, podle názoru navrhovatele, Městský soud v Praze porušit právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno jako zpravidla převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Řízení před soudem jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji, jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo. Jiný zásah orgánu veřejné moci nelze proto spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
V daném případě byla věc vrácena k novému projednání před soudem prvého stupně. Navrhovateli jsou tak k dispozici veškeré procesní prostředky, které občanský soudní řád poskytuje. Skutečnost, že napadené rozhodnutí o navrácení věci zpět soudu prvého stupně není dále přezkoumatelné odvoláním či dovoláním, tedy neznamená, že byly vyčerpány veškeré dostupné procesní prostředky, a že jediným použitelným nástrojem je ústavní stížnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná jestliže stěžovatel nevyčerpal veškeré procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává. Jak z výše uvedeného vyplývá, existují procesní nástroje, které mohou napravit stěžovatelem naříkané vady a to přímo v rámci probíhajícího řízení před obecnými soudy ve věci samé.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka