ECLI:CZ:US:2007:4.US.135.05
sp. zn. IV. ÚS 135/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze, Minská 15, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2003, č.j. 19 C 85/2002-20, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, č.j. 55 Co 220/2003-30, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2004, č.j. 26 Cdo 1/2004-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl v právní věci Bytového družstva Milevská 1114/32 v postavení žalobce proti stěžovatelce v postavení žalované, pro vyklizení bytu, že stěžovatelka je povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci tam specifikovaný byt a určil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 9. 9. 2003 následně k odvolání stěžovatelky potvrdil napadaný rozsudek soudu I. stupně a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak svým usnesením ze dne 17. 12. 2004 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné a upravil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že jmenovanými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení, jichž byla účastnicí, byla porušena její základní práva, právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve napadala postup obvodního soudu při provádění dokazování v její právní věci. V tomto směru stěžovatelka Ústavní soud upozorňovala, že ač svým podáním ze dne 5. 2. 2003, resp. prostřednictvím svého právního zástupce při jednání dne 9. 4. 2003, navrhovala obvodnímu soudu důkazy za účelem prokázání jí tvrzených skutečností, nalézací soud k provedení takto navržených důkazů nepřistoupil, současně však ani nevydal usnesení o zamítnutí příslušných důkazních návrhů. Takovéto konání obvodního soudu tak stěžovatelka označila jako odporující ustanovení §119a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což dokládala odkazem na odbornou literaturu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále poukazovala na vadnost odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 4. 2003, v němž absentuje vyjevení úvah obvodního soudu, na jejichž základě ten neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy. Současně pak odůvodnění napadaného rozsudku soudu I. stupně neobsahuje vypořádání se obvodního soudu s některými ve věci provedenými listinnými důkazy. Na tomto základě stěžovatelka hodnotila napadaný rozsudek obvodního soudu jako nepřezkoumatelný.
Podle přesvědčení stěžovatelky byla ta rovněž poškozena ze strany obvodního soudu jeho nesprávným poučením její osoby, neboť nebyla řádně poučena podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu, což je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 9. 4. 2003, který zaznamenává její poučení ve smyslu §305a občanského soudního řádu, nikoliv ve smyslu §205a občanského soudního řádu.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka napadala zjištění odvolacího soudu prezentované jím v jeho rozsudku ze dne 9. 9. 2003, když ten zde konstatoval, že čl. 23 odst. 6 stanov deklarující jednání předsedy představenstva za představenstvo a tím i za družstvo navenek byl do stanov Bytového družstva Milevská 1114/32 zakotven až v roce 2002, zatímco nájemní smlouva uzavřená se stěžovatelkou byla podepsána předsedou představenstva dne 1. 2. 2000. Stěžovatelka ovšem tvrdila, že předmětný článek obsahovaly již stanovy ze dne 8. 6. 1994, což plyne ze znění těchto stanov přiložených k soudnímu spisu obvodního soudu, sp. zn. 19 C 85/2002, a dále z jí v ústavní stížnosti předkládaných úvah a údajů. K tomuto dále stěžovatelka doplnila vlastní náhled na výklad čl. 23 odst. 6 stanov Bytového družstva Milevská 1114/32.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 85/2002. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou vyložena na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky pouze uvedl, že tu považuje za nedůvodnou, v ostatním odkázal na obsah spisu tohoto soudu, sp. zn. 19 C 85/2002. Městský soud v rámci svého vyjádření přednesl své stanovisko, že při posouzení celé právní věci stěžovatelky bylo vycházeno z dostatečně zjištěného skutkového stavu. V dalším městský soud odkázal na jím vydaný rozsudek ze dne 9. 9. 2003, kde se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření pouze odkázal na písemné odůvodnění napadaného usnesení tohoto orgánu. Bytové družstvo Milevská 1114/32 (dále jen "vedlejší účastník") v rámci svého vyjádření Ústavnímu soudu popsalo vývoj sporu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, přičemž zde akcentovalo vymezení úlohy otce stěžovatelky J. K. v celé záležitosti.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta se ve své replice především vymezovala vůči jí zaslanému vyjádření vedlejšího účastníka, když se pokoušela tam obsažené informace uvést na pravou míru, k čemuž Ústavnímu soudu nabízela řadu důkazů.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá své výhrady stran vadného postupu obvodního soudu při provádění dokazování v její právní věci, resp. stran nedostatků odůvodnění napadaného rozsudku obvodního soudu, těmito se Ústavní soud nemohl zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek ovšem není možno posuzovat výhradně z hlediska formálního, tedy nelze vyžadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale také z hlediska obsahového, tedy je nutno vyžadovat např. navrhování provedení důkazů či namítání případných pochybení již v rámci těchto opravných prostředků. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v písemném vyhotovení stěžovatelčina odvolání směřujícího proti rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 4. 2003 (č.l. 23) zcela absentují výtky stěžovatelky vůči procesnímu postupu obvodního soudu při provádění dokazování v její právní věci či vůči nedostatkům odůvodnění napadaného rozsudku obvodního soudu. Stejně tak je tomu ve vyjádřeních právního zástupce stěžovatelky při jednání před odvolacím soudem konaném dne 9. 9. 2003 (č.l. 27). Z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatelky ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti do značné míry problematické, neboť to byl právě odvolací soud, který měl posoudit případná pochybení obvodního soudu při rozhodování právní věci stěžovatelky a případné vady napadaného rozsudku nalézacího soudu. Již před odvolacím soudem tak měla stěžovatelka přednést výše naznačené námitky, které ta předkládá až v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, resp. řízení o ústavní stížnosti. Za zvolenou taktiku vystupování před soudem a jednání ve vztahu k tomuto orgánu nese odpovědnost sama stěžovatelka, která mimoto byla v odvolacím řízení právně zastoupena advokátem.
Zcela totožně je pak Ústavní soud nucen vypořádat se rovněž s tvrzením stěžovatelky, že nebyla obvodním soudem řádně poučena ve smyslu §119a odst. 1 občanského soudního řádu. Také v tomto směru totiž stěžovatelka ve svém odvolání směřujícím proti rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 4. 2003 (č.l. 23) ani při jednání před odvolacím soudem konaném dne 9. 9. 2003 (č.l. 27) nikterak neargumentovala, tedy na takto předestřenou výhradu stěžovatelky z její ústavní stížnosti plně dopadá vše Ústavním soudem již v předcházejícím odstavci vyložené.
Napadá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výklad čl. 23 stanov vedlejšího účastníka provedený obvodním a městským soudem a dále zjištění odvolacího soudu prezentované jím v jeho rozsudku ze dne 9. 9. 2003, když ten zde konstatoval, že čl. 23 odst. 6 stanov deklarující jednání předsedy představenstva za představenstvo a tím i za družstvo navenek byl do stanov vedlejšího účastníka zakotven až v roce 2002, zatímco nájemní smlouva uzavřená se stěžovatelkou byla podepsána předsedou představenstva dne 1. 2. 2000, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud prověřil závěr obvodního a městského soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou dne 1. 2. 2000, který je z pohledu projednávané záležitosti zásadní, přičemž nezjistil ničeho, co by ukazovalo na nezákonnost či dokonce protiústavnost tohoto závěru obecných soudů. Ty k tomuto dospěly na základě skutkových zjištění učiněných ve věci provedených důkazů, interpretaci a aplikaci příslušných zákonných ustanovení a ustanovení stanov vedlejšího účastníka provedly obecné soudy ústavně souladným způsobem. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zdůvodnily, co je vedlo k přijetí závěru o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 2. 2000 mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou (č.l. 21-22, č.l. 31), když tento závěr obecných soudů vnímá Ústavní soud jako logicky správný a právně konzistentní. Na takto naznačeném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho, co by svědčilo o nepřípustném zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Na tomto pak nemůže nic změnit ani poukazování stěžovatelky na jeden z dílčích závěrů městského soudu, který ona má za nesprávný, neboť jeho případná nesprávnost by nemohla zpochybnit celkovou ústavní souladnost napadaného rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož při vyslovení napadaného dílčího závěru se městský soud vyjadřoval k parciální otázce celé záležitosti postrádající vztah k samotné podstatě projednávané věci.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu