ECLI:CZ:US:2007:4.US.137.06.1
sp. zn. IV. ÚS 137/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2007 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou, v právní věci stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Z. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2005, č. j. 11 Co 446/2005-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Z ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 3. 2005, č. j. 14 C 4/2005-36, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti CRANIO, s.r.o., se sídlem Odry, Třída Osvobození 330/18 (dále jen "vedlejší účastník"), částku 14 490 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozsudku byla žaloba ve zbytku požadovaného nároku zamítnuta a výrokem III. rozsudku byl stěžovatel zavázán uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. K odvolání stěžovatele do výroku I. a III. krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 11 Co 446/2005-67, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 13. 7. 2005 bylo jeho právnímu zástupci doručeno usnesení krajského soudu ze dne 12. 7. 2005, č. j. 11 Co 446/2005-61, kterým soud vyzýval stěžovatele a vedlejšího účastníka, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 17. 3., č. j. 14 C 4/2005-36, bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Stěžovatel přípisem ze dne 20. 7. 2005 vyjádřil s projednáním odvolání bez nařízení jednání souhlas, současně však požádal odvolací soud, aby mu zaslal případná vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání tak, aby k těmto mohl před vydáním rozhodnutí zaujmout kvalifikované stanovisko. Krajský soud však žádosti stěžovatele nevyhověl, vyjádření vedlejšího účastníka mu nezaslal a bez nařízení jednání rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel namítal, že jestliže se dobrovolně vzdal práva účastnit se jednání soudu a souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, činil tak pouze v zájmu urychlení a hospodárnosti procesu, nečinil tak v úmyslu vzdát se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se vedlejší účastník k odvolání písemně vyjádřil. Kdyby stěžovatel věděl, že mu nebude umožněno na argumentaci vedlejšího účastníka reagovat, s rozhodnutím bez nařízení jednání by nesouhlasil. Stěžovatel dále uvedl, že se nejednalo pouze o formální pochybení, nýbrž že mu byla upřena možnost uplatnit tvrzení, jež mohla být podstatná pro rozhodnutí ve věci samé. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k odvolání uváděl, že nájemní smlouva o nájmu nemovitosti byla uzavřena platně. Kdyby stěžovateli byla dána možnost repliky, mohl soudu ještě v průběhu odvolacího řízení předložit rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 9. 2005, č. j. 16 C 364/2004-50, v němž tento konstatuje neplatnost předmětné smlouvy.
Stěžovatel měl za to, že postupem krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, a nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 310/2005. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 24. 11. 2005, č. j. 11 Co 446/2005-67, zrušil.
II.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 14. 11. 2005, č. j. 11 Co 446/2005-67, a dále podrobněji rozvedl otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Vedlejší účastník měl za to, že případná replika stěžovatele nemohla nic změnit na právním názoru krajského soudu, a to zejména za situace, kdy vedlejší účastník ve svém podání žádné nové skutečnosti netvrdil. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy dle názoru vedlejšího účastníka nedošlo a ten navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a aby stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 25. 8. 2006, v němž polemizoval s názorem krajského soudu a vedlejšího účastníka, a to především co se týče tvrzení, že by jeho případné vyjádření nebylo způsobilé ovlivnit či dokonce změnit právní názor soudu. Tato tvrzení stěžovatel označil za ryze účelová a na své ústavní stížnosti setrval.
III.
Ústavní soud byl v prvé řadě povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro věcný přezkum ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). S účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zařazen nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost lze mimo jiné napadnout i pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže byla účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Namítal-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání, ačkoliv o poskytnutí prostoru pro repliku výslovně požádal, jednalo se o vadu řízení, jejíž nápravy se stěžovatel mohl domáhat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost, přípustné dle §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, a Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem je upraveno v §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, byl vedlejší účastník úspěšný. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zohlednil zejména nepříliš vysokou náročnost věci a rozsah právního zastoupení vedlejšího účastníka.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj