ECLI:CZ:US:2007:4.US.139.06
sp. zn. IV. ÚS 139/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Štěpa, se sídlem Na Dionýsce 6/1754, 160 00 Praha 6, správce konkurzní podstaty úpadce PYRR, s. r. o., se sídlem nám. Hrdinů 3, 140 61 Praha 4, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 20054, čj. 29 Odo 212/2005-181, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, čj. 5 Cmo 315/2004-154, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, čj. 3 Cm 271/2002-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh řízení, ve kterém se neúspěšně domáhal po žalované, obchodní společnosti CETUS, a.s., v likvidaci, (dále jen "žalovaná"), zaplacení částky ve výši 230 milionů Kč s příslušenstvím. Uvedl, že spor souvisel s konkurzem úpadce, který převedl žalovanou částku formou bezhotovostní úhrady převodem ze svého bankovního účtu žalované v době šesti měsíců před prohlášením konkurzu bez odpovídajícího protiplnění. Podle stěžovatele šlo o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), a proto pohledávku za žalovanou zahrnul do soupisu konkurzní podstaty úpadce. S tím žalovaná nesouhlasila a podala vylučovací žalobu, kterou však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, čj. 58 Cm 205/2002-86, zamítl.
V řízení o zaplacení žalované částky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Odvolání stěžovatele shledal Vrchní soud v Praze nedůvodným a rozsudek městského soudu potvrdil. Stěžovatel vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu, že nerespektovaly zákonem o konkurzu a vyrovnání stanovený režim nakládání s pohledávkou a jejím zahrnutím do konkurzní podstaty úpadce se nezabývaly. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, dle názoru stěžovatele chybně, neboť se nevypořádal s uplatněnými námitkami zaměřenými na právní posouzení věci, které dovolací soud neopodstatněně zúžil jen na výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Porušení práva na rovnost účastníků řízení stěžovatel spatřoval v tom, že žalované byla na úkor úpadce poskytnuta právní ochrana, přestože odvolací soud připustil, že obchodní operace, které se žalovaná zúčastnila, by v praxi za běžných okolností nemohla být realizována.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 58 Cm 205/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že po prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti PYRR, s. r. o., (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, čj. 79 K 49/2000) stěžovatel zapsal do soupisu konkurzní podstaty částky 200 milionů Kč a 30 milionů Kč jako pohledávky za žalovanou. Žalovaná (v tomto řízení vystupující jako žalobce) tvrdila, že takové pohledávky vůči ní neexistují, její žalobu o vyloučení pohledávek z konkurzní podstaty však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, čj. 58 Cm 205/2002-86, zamítl z důvodu nedostatku její věcné legitimace.
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 271/2002 se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení 230 milionů Kč s příslušenstvím. Tuto částku poukázal úpadce dne 15. 6. 2000 převodem ze svého bankovního účtu žalované ve dvou platbách. Platbu ve výši 30 milionů Kč stěžovatel označil jako platbu bez právního titulu či řádně sjednaného protiplnění, kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila. Platba ve výši 200 milionů Kč dle jeho tvrzení souvisela s převodem cenných papírů, akcií obchodní společnosti Comoros, a.s., "v likvidaci", na základě smlouvy mezi úpadcem a žalovanou. Stěžovatel však z důvodů v žalobě vyložených prohlásil převod cenných papírů a veškeré související úkony za neúčinné podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) a d) zákona o konkurzu a vyrovnání. Žalovaná popřela existenci smlouvy o převodu cenných papírů s úpadcem a uvedla, že úpadce plnil směnečný dluh ze směnky vlastní, vystavené dne 15. 6. 2000 na řad obchodní společnosti Saffron Trading & Consultans Ltd. ve výši 230 milionů Kč, která ji převedla indosamentem na Ardberg Investmens Ltd., a tato společnost dále na žalovanou, která ji předložila úpadci.
V průběhu řízení bylo vedeno dokazování k pohybu akcií společnosti Comoros ve výši 200 milionů Kč, které po jejich upsání získala žalovaná. Podle listinných důkazů a výpovědí svědků bylo zjištěno, že žalovaná tyto akcie prodala společnosti Ardberg a ta dále společnosti Saffron, od které je nabyl úpadce. Městský soud v Praze poté uzavřel, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení o tom, že žalovaná částka představovala kupní cenu akcií, které úpadce koupil od žalované, ani tvrzení o tom, že převod této částky byl uskutečněn bez právního důvodu, a proto žalobu zamítl s tím, že bylo plněno na směnku, která je sama o sobě právním důvodem k plnění.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Vyjádřil se ke zvláštnostem (ne-li podivnostem) obchodu s cennými papíry, který proběhl z popudu tehdejší Investiční a poštovní banky zcela nestandardním způsobem, a vyslovil domněnku, že šlo zřejmě o rozsáhlejší plán banky, jehož cíle mělo být zřejmě dosaženo dílčími, za běžných okolností nepředstavitelnými transakcemi (srov. str. 5 odst. 3 odůvodnění rozsudku), tento cíl však nemusel být tehdejším účastníkům obchodních transakcí znám, a tak i zůstalo, neboť zanedlouho poté byla na banku uvalena nucená správa.
Bez ohledu na tyto úvahy vrchní soud vyšel z toho, že žaloba stála na dvou nárocích. Ve vztahu k částce 200 milionů Kč (za nákup akcií) stěžovatel odporoval obchodu podle §15 zákona o konkurzu a vyrovnání, takže nárok na tuto částku nebylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení bez změny žalobního návrhu a jeho připuštění soudem. K rozporu o účelu platby vrchní soud vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci smlouvy mezi účastníky o převodu sporných akcií, a to i tehdy, pokud by vznikla velmi neformálně, takže platbu 230 milionů Kč provedenou proti směnce bylo třeba považovat z právního hlediska za výplatu prezentované směnky. Vrchní soud se vyrovnal s námitkami stěžovatele stran existence směnky předložené žalovanou v kopii, a jejími (z hlediska časového běžně nereálnými) indosamenty. Nárok na 30 milionů Kč, stěžovatelem označený jako bezdůvodná platba, vrchní soud označil za neoddělitelný od částky 200 milionů Kč a uzavřel, že z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že částku 30 milionů Kč žalovaná získala bez uznatelného právního důvodu.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť konstatoval, že ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem nenapadl a dovolání do výroku o nákladech řízení není přípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Ústavní stížnost stěžovatele spočívala ve výtce, že nalézací a odvolací soud nepřiznaly relevanci jeho tvrzením o neúčinnosti právního úkonu úpadce, provedeného v době šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu, kterým došlo k převodu žalované částky na žalovanou. Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy vedly k tvrzením účastníků řízení dokazování a po vyhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelova tvrzení o bezdůvodném obohacení žalované, resp. o plnění bez právního důvodu, byla vyvrácena, neboť v řízení bylo prokázáno, že celá žalovaná částka byla platbou na směnku. Protože závazek ze směnky je závazkem samostatným, nebylo možné právním závěrům obecných soudů vytknout nesoulad (natož extrémní) se zjištěným skutkovým stavem.
Lze jen poznamenat, že stěžovatelově výtce nebylo možné přiznat ústavně relevanci rovněž proto, že v řízení před obecnými soudy netvrdil a poté ani neprokázal, že došlo k naplnění skutkové podstaty ustanovení §15 odst. 1 písm. c) a d) zákona o konkurzu a vyrovnání v důsledku konkrétního právního úkonu. Jak vrchní soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel tak nečinil a o jeho nárocích (od sebe již neoddělitelných) nebylo možné rozhodnout bez změny žalobního návrhu a jeho připuštění soudem. Takový závěr obecného soudu (zpravidla) nasvědčuje tomu, že účastník řízení se nedomáhal ochrany svých práv stanoveným způsobem, neboť k neúčinnosti právního úkonu ve smyslu citovaného ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání soud může přihlédnout jen tehdy, byl-li řádně uplatněn, což se však v projednávaném případě, jak shora uvedeno, nestalo.
Pokud byl právní závěr odvolacího soudu ve věci samé založen na skutkovém zjištění, že stěžovatel svá tvrzení, o která opíral žalobní nárok, neprokázal, nebyl dán ani prostor pro úvahu o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Jak Ústavní soud ověřil, stěžovatel sice v dovolání zpochybnil právní posouzení věci obecnými soudy, avšak v otázkách, na jejichž posouzení rozhodnutí obecných soudů nespočívalo. Relevantní nejsou proto ani stěžovatelovy výtky upínající se k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byla ve své podstatě zaměřena do dokazování a jeho hodnocení s tím, že stěžovatel zastával názor jiný, než jaký vyslovily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Prostý nesouhlas účastníka řízení však nepředstavuje důvodnost ústavní stížnosti a sám o sobě nemůže založit kasaci napadených rozhodnutí. Právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na jeho základě a své rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodní.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť ze spisu Městského soudu v Praze ověřil, že stěžovateli se dostalo stejné, rovnocenné, možnosti k uplatnění svých práv jako straně žalované.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu