ECLI:CZ:US:2007:4.US.1405.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1405/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 6. srpna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem 110 00 Praha I, Petrská 12, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 227/2005 ze dne 19. 1. 2006 a Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 263/2006 ze dne 7. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Označená rozhodnutí byla, jak je patrno z obsahu stížnosti a napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydána v řízení zahájeném k žalobě manželky stěžovatele směřující proti žalovanému stěžovateli o výživné manželky. O uvedené žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 shora označeným rozsudkem tak, že uložil stěžovateli povinnost platit žalobkyni jako výživné manželky částku 2.000,- Kč měsíčně počínaje 1. 9. 2005 za podmínek v rozhodnutí stanovených a zároveň vyčíslil dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 1. 2006 ve výši 10.000,- Kč, který uložil stěžovateli splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, dále mu uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.200,- Kč a nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 1.150,- Kč. Takto soud I. stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Tvrdil totiž, že doručena mu byla pouze žaloba, nikoliv i výzva k podání vyjádření, poněvadž zásilka žádnou jinou listinu kromě žaloby neobsahovala. Uváděl dále, že k věci se nevyjadřoval proto, že bylo nařízeno jednání, týkající se výživného pro nezletilé dítě účastníků, v němž byly prokazovány obdobné skutečnosti a soudem také bylo o výživném pro dítě rozhodnuto dne 14. 11. 2005, což soud v řízení o výživné manželky nezohlednil. Rozsudku soudu I. stupně také vytýkal, že v odůvodnění citoval pouze ust. §114b o. s. ř., aniž uvedl podle jakého odstavce postupoval.
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny byly. Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení jeho vyhlášení předcházejícího konstatoval, že soud I. stupně nejprve usnesením ze dne 12. 10. 2005 č. j. 12 C 227/2005-24 stěžovatele vyzval k písemnému vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení dle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. a zároveň ho poučil o následcích, pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani nesdělí jaký vážný důvod mu v tom brání, že bude mít soud za to, že nárok žalobou proti němu uplatněný uznává a proto rozhodne ve věci samé rozsudkem pro uznání. Toto usnesení spolu s žalobou bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 9. 11. 2005, což odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, zjistil z doručenky připojené na č. l. 23 spisu, z níž je podle něj zcela zřejmé, že uvedené usnesení ze dne 12. 10. 2005 (vz. č. 087 o. s. ř.) bylo stěžovateli doručeno spolu se žalobou. Dnem následujícím po doručení tak stěžovateli počala běžet 30 denní lhůta k vyjádření, během níž se však stěžovatel ani nevyjádřil ani nesdělil jaký vážný důvod mu v tom brání a zůstal tak zcela nečinný. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud také zabýval splněním dalších podmínek ust. §153a o. s. ř., vysvětlil, že v řízení o výživném lze uzavřít a schválit smír, že se také nejedná o žádnou z věcí uvedených v ust. §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., a vyjádřil se i k povaze a okolnostem věci ve smyslu ust. §114b odst. 1 o. s. ř., přičemž zákonné podmínky pro použití uvedeného ustanovení v daném případě, jakož i pro vydání rozsudku pro uznání, stejně jako soud I. stupně považoval za splněné.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení shora označených základních práv spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí byla vydána, aniž byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Rozsudku soudu I. stupně vytýká, že jeho odůvodnění neobsahovalo uvedení odstavce §114b o. s. ř. při jeho konstatování o doručení výzvy stěžovateli a den doručení výzvy stěžovateli byl uveden dvěma rozdílnými daty, takže nelze vyčíst, kdy měl soud údajně výzvu stěžovateli doručit, současně však opětovně také tvrdí, že výzva k vyjádření mu nikdy doručena nebyla. Uvádí dále, že k žalobě se nevyjadřoval o své vůli, neboť bylo nařízeno jednání o výživném na nezletilé dítě účastníků, v němž byly prokazovány obdobné skutečnosti, jaké žalobkyně navrhovala prokazovat v daném řízení, přitom v řízení o výživném na dítě bylo vydáno rozhodnutí dne 14. 11. 2005, kdy bylo prokázáno, že skutková tvrzení matky, z nichž soud při stanovení výživného manželky vycházel, neodpovídají skutečnosti a soud tyto okolnosti v napadeném rozsudku nezohlednil. Stěžovatel je také přesvědčen o tom, že v dané věci, s ohledem na její povahu i to, že se okolnosti případu v průběhu řízení mění, neumožňují vydání rozsudku podle §153a o. s. ř. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu i odbornou literaturu pak poukazuje na to, že právní fikce - jejímž účelem je v právu posílit právní jistotu - coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje, nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel tak má za to, že s přihlédnutím k uvedenému právní náležitosti požadované zákonem pro to, aby mohla nastoupit fikce uznání, splněny nebyly a napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ní v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v jeho věci, přičemž však převážně opakuje své námitky uplatňované již v předchozím odvolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již odvolacím soudem, na jehož rozhodnutí tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedeného obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně, s odvoláním na příslušná zákonná ustanovení, objasnil, proč považoval za možné i v daném řízení rozhodnout rozsudkem pro uznání. Oprávněně také v dané věci s ohledem na svá zjištění ze spisu učiněná konstatoval (po upřesnění nesprávnosti rozsudku soudu I. stupně pokud jde o datum doručení výzvy k vyjádření) naplnění zákonné fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. V tomto směru, pokud jde o zákonnou podmínku podle stěžovatele nesplněnou - nedoručení výzvy k vyjádření - třeba v souvislosti se zjištěním odvolacího soudu z obsahu spisu - v něm založené doručenky, poukázat i na znění ust. §50f odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož doručenka musí obsahovat označení doručované písemnosti, která byla vložena do obálky, což odvolací soud svým zjištěním potvrdil a v návaznosti na uvedené pak odkázat též na odst. 9 tohoto ustanovení, podle něhož, není-li prokázán opak, považují se údaje na doručence uvedené za pravdivé. Opak ve smyslu tohoto ustanovení je povinen prokázat ten, kdo ho tvrdí. To však stěžovatel neučinil a v tomto směru odvolacímu soudu žádný důkaz nenabízel. Za stavu, kdy, jak již uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí, lze proti rozsudku pro uznání podat odvolání jen pro důvody uvedené v ust. §205b o. s. ř., nelze jmenovanému soudu vytýkat, že se nezabýval věcnými námitkami stěžovatele, vztahujícími se k provedenému dokazovaní a jeho použití pro rozhodnutí soudu I. stupně o výši výživného. Je tak třeba učinit závěr, že odvolací soud, který také sám nepřesnosti rozsudku soudu I. stupně odstranil, postupoval zcela v souladu se zákonem a že jeho postup, stejně tak jako postup soudu I. stupně ani jejich rozhodnutí z mezí ústavnosti nevybočila.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu