ECLI:CZ:US:2007:4.US.1427.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1427/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele VKUS, oděvní družstvo Brno, se sídlem v Brně, Veselá 5, IČ 00030678, zastoupeného JUDr. Karlem Chylíkem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Veveří 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2007, č.j. 28 Cdo 2268/2005-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností osobně podanou k Ústavnímu soudu dne 4.6.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení a poté uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by z hlediska ústavně zaručeného požadavku na spravedlivý proces nemělo obstát, neboť obsahuje pouze obecná konstatování. Dovolací soud pouze cituje uveřejněnou judikaturu ve vztahu k otázkám "tísně" a "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aniž by uvedl konkrétní vazby těchto právních vět na souzený případ. Nejvyšší soud se ani dostatečně nevypořádal se zdůvodněním údajné neopodstatněnosti námitek stěžovatele uplatněných v dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá posouzení vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadené rozhodnutí tedy není dostatečně přesvědčivě odůvodněno ve smyslu ustanovení §157 o.s.ř. a je de facto nepřezkoumatelné, z čehož stěžovatel dovozuje prvek libovůle v rozhodování soudu odporující principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 7 C 278/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ačkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i libovůli v rozhodnutí Nejvyššího soudu, omezuje se na argumentaci upínající se výlučně k nedostatečné odůvodněnosti rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Poté vyjádřil svůj právní názor uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které byly předmětem výkladu i odvolacího soudu. Na základě těchto obecných kritérií dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel ze stejných výkladových pozic. Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s právními názory vyjádřenými odvolacím soudem v jeho rozhodnutí (zejména str. 5). Nejvyšší soud se dále zabýval i odkazem stěžovatele na to, že z výsledků dokazování neplyne, že by šlo o stav tísně prodávajícího, nesprávné sjednání kupní ceny vzhledem k cenovým předpisům, či nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám odkázal na svoji konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že vadná (nesprávná) skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem dle §241a o.s.ř. (č. 8/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Závěrem Nejvyšší soud podtrhl nutnost interpretace a aplikace ustanovení §4 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. ve světle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 118/98 (Sb.n.u. sv. č. 14, str. 203).
Z napadeného rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu plyne, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele vyjádřenými v dovolání nejen zabýval, ale i srozumitelně a přesvědčivě, v rámci přezkumu spočívajícím zejména v právním posouzení věci, své rozhodnutí odůvodnil. Je třeba poukázat na skutečnost, že přehodnocování skutkových okolností případu a hodnocení jednotlivých důkazů v řízení není nekonečným procesem. Přezkum Nejvyššího soudu je tak omezen charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Postupoval-li tedy soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnil, přičemž ani v tomto směru není Nejvyššímu soudu možno cokoliv vytknout, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu