ECLI:CZ:US:2007:4.US.145.06
sp. zn. IV. ÚS 145/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou, AK se sídlem Žižkova 2, 747 01 Nový Jičín, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 9. 2005, čj. 7 C 20/2003-108, usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 11. 2005, čj. 12 Co 965/2005- 118, a ze dne 30. 11. 2005, čj. 12 Co 966/2005-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že mu vyměřil soudní poplatek za odvolání v nesprávné výši, neboť jej stanovil podle označeného předmětu sporu. Stěžovatel však vyčíslil žalovanou částku pouze orientačně a domníval se, že v tomto směru bude vedeno dokazování, což se však nestalo. Okresní soud v Přerově na jeho žádost o odstranění nesprávnosti výpočtu soudního poplatku nereagoval, k doplacení nedoplatku ho nevyzval a odvolací řízení zastavil (usnesení čj. 7 C 20/2003-108); k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodnutí okresního soudu potvrdil (usnesení čj. 12 Co 966/2005-124). Takový postup obecných soudů stěžovatel označil za nerespektování ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a upozornil, že Okresní soud v Přerově postupuje v jiných srovnatelných případech odlišně, což nepřispívá k právní jistotě účastníků řízení.
Okresní soud v Přerově ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 7 C, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť dle jeho názoru žádná práva stěžovatele neporušil. Okresní soud poukázal na to, že výzvu k zaplacení soudního poplatku řádně doručil stěžovateli, ten však poplatek nezaplatil, ač byl o následcích nezaplacení poučen. Výše soudního poplatku byla stanovena v souladu s §6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tj. z žalované peněžní částky, kterou stěžovatel stanovil v žalobě. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel v řízení netvrdil, že by byly dány podmínky pro postup podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, namítal pouze nesprávnost stanovení základu poplatku. Částečnou úhradu poplatku ve výši 100,- Kč nelze považovat za zaplacení soudního poplatku a za situace, kdy byl stěžovatel k zaplacení příslušné výše poplatku řádně vyzván, nebylo povinností soudu jej znovu vyzývat k doplacení. Rovněž postup odvolacího soudu podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nebyl namístě, neboť ten přichází v úvahu při nezaplacení soudního poplatku, který je nutno zaplatit z odvolání, o které se jedná. V tomto případě se poplatek z odvolacího řízení proti usnesení o zastavení řízení neplatí. Odvolací soud tedy nebyl povinen vyzývat odvolatele k zaplacení poplatku v jiném odvolacím řízení, než o kterém rozhodoval. K námitce o rozdílnému postupu soudů v jiné věci (11 C 56/2001) okresní soud podotkl, že se jednalo o jinou procesní situaci a oba případy tak nelze srovnávat.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 7 C 20/2003, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel, v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce, se jako vlastník 1/6 nemovitostí v Nahošovicích (dům, zahrada a další pozemkové parcely) domáhal po žalovaném J. Z. zaplacení částky 828 000,- Kč. Tuto částku považoval za škodu, kterou mu žalovaný jako většinový spoluvlastník nemovitostí způsobil svým protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že bez jeho souhlasu umožnil jiným osobám (manželům C.) v domě bydlet a poté jim svůj vlastnický podíl prodal, aniž by respektoval zákonné předkupní právo stěžovatele.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, čj. 7 C 20/2003-89a, žalobu zamítl (výrok I.), neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na straně žalovaného chyběl jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání. Při absenci tohoto základního předpokladu pak nepovažoval za účelné zabývat se zjišťováním dalších předpokladů, tj. existencí škody (a její výše) a příčinné souvislosti škody s (neexistujícím) protiprávním jednáním. Okresní soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, za použití ustanovení §150 o. s. ř. však pouze ve výši jejich jedné poloviny (výrok II.).
Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním směřujícím do obou jeho výroků. Okresní soud usnesením ze dne 7. 9. 2005, čj. 7 C 20/2003-100, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 3 dnů zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 3 312,- Kč (stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši devíti desetin) s poučením o následcích jeho nezaplacení. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 20. 9. 2005 (dodejka č.l. 100 verte). Stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil a okresní soud proto ústavní stížností napadeným usnesením (ze dne 27. 9. 2005, čj. 7 C 20/2003-108) odvolací řízení zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tentýž den stěžovatel doručil soudu "žádost o odstranění nesprávnosti výpočtu soudního poplatku", ve které tvrdil, že okresní soud vypočetl soudní poplatek v nesprávné výši, když vycházel z předmětu sporu, který byl označen pouze orientačně, a stěžovatel čekal, že k němu bude vedeno dokazování. To se však nestalo a za této situace měl soud postupovat tak, jako by nebylo možno předmět řízení ocenit (soudní poplatek by činil 1 000,- Kč), takže stěžovateli, částečně osvobozenému od placení soudního poplatku, by příslušelo zaplatit pouze 100,- Kč. Soudní poplatek v této výši stěžovatel uhradil stokorunovou kolkovou známkou vylepenou na odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením (ze dne 30. 11. 2005, čj. 12 Co 966/2005-124) rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť neshledal žádný důvod pro "přepočet" soudního poplatku a pro další výzvu soudu; poplatková povinnost vznikla stěžovateli již s podáním odvolání. Po ukončení soudního řízení ve věci samé byl soudní poplatek ve výši 100,- Kč stěžovateli vrácen (č.l. 127).
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dále ústavní stížností napadeným usnesením (ze dne 30. 11. 2005, čj. 12 Co 965/2005- 118) rozhodl pouze o odvolání žalovaného, který se odvolal do náhradově nákladového výroku rozsudku okresního soudu. Krajský soud odvolání vyhověl a rozsudek Okresního soudu v Přerově ve výroku II. změnil tak, že za použití ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalobce povinností uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 52 490,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 450,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že nelze směšovat kritéria dvou zcela odlišných zákonných institutů, osvobození od soudních poplatků a moderaci nákladů řízení, jak učinil okresní soud. Pokud okresní soud zúžil kriteria hypotézy §150 o. s. ř. pouze na hodnocení příjmové stránky na straně stěžovatele, bez přihlédnutí k dalším skutečnostem, krajský soud nemohl takový výklad ani závěr, který z něho byl vyvozen, akceptovat.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zaplacení soudního poplatku, s výjimkou věcného či osobního osvobození podle §11 zákona o soudních poplatcích, patří k základním procesním podmínkám, jejichž splnění je nutné, aby mohlo být vedeno řízení před obecným soudem, v dané věci před odvolacím soudem. Z napadených usnesení, jimiž Okresní soud v Přerově zastavil odvolací řízení a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, toto rozhodnutí potvrdil, jakož i z připojeného soudního spisu, je zřejmé, že stěžovatel, ač řádně vyzván a poučen o následcích nezaplacení soudního poplatku okresním soudem, soudní poplatek nezaplatil, nikoliv však z důvodu jeho vadného výpočtu okresním soudem, ale proto, že zastával jiný názor na cenu předmětu řízení. Tomuto názoru však obecné soudy nemohly přisvědčit, neboť, jak krajský soud v odůvodněného svého rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, stěžovatel se nedomáhal nároků z titulu svého vlastnického podílu, ale žalobu jednoznačně individualizoval (a to i svými skutkovými tvrzeními v průběhu řízení) tak, že se jedná o náhradu škody způsobenou jednáním žalovaného. Za takového stavu věci bylo třeba vycházet z ceny předmětu řízení, jak byl vymezen v žalobním žádání samotným stěžovatelem; to samozřejmě při současném zohlednění jeho osobního osvobození přiznaného ve výši devíti desetin.
Jakkoli se stěžovateli může jevit postup soudu jako nesprávný, Ústavní soud jej považuje za zcela legální a předvídatelný. Domáhal-li se stěžovatel náhrady škody z titulu protiprávního jednání žalovaného ve výši, kterou sám stanovil částkou 828 000,- Kč, pak nelze, než mít za to, že předmětem řízení bylo peněžité plnění a soudní poplatek bylo třeba počítat z této částky [položka 1 a 17 písm. b) sazebníku k zákonu o soudních poplatcích]. Na tomto závěru nemůže ničeho zvrátit ani námitka stěžovatele, že soud výši skutečné škody nezjišťoval, resp. nevedl v tomto směru žádné dokazování. Přestože tato námitka spíše míří k meritu věci, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že postup soudu byl předurčen procesní taktikou stěžovatele, který formuloval předmět sporu a specifikoval, jakým jednáním žalovaného mu měla být způsobena škoda. Pokud okresnímu soudu postačovalo k zamítnutí žaloby zjištění, že se o protiprávní jednání žalovaného nejednalo, lze akceptovat, že pro rozhodnutí soudu nebylo nutné provést další, již nadbytečné dokazování k výši škody. Ústavní soud má za to, že nesouhlas stěžovatele s právními závěry okresního soudu ve věci samé nemohl založit změnu náhledu na předmět řízení a tento považovat za předmět řízení s nepeněžitým plněním [ve smyslu položky 2 a 17 písm. e) sazebníku]. Nezaplacení soudního poplatku za odvolání se tak z hlediska jednoduchého práva projevilo jako platební nekázeň účastníka řízení a zastavení odvolacího řízení jako důsledek takového konání, pročež Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za postup, kterému nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
K výtce, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, nepostupoval podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a stěžovatele nevyzval k zaplacení, resp. k doplacení soudního poplatku, když v jiných, srovnatelných případech, tak činí, Ústavní soud uvádí, že příslušným soudem ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem je zpravidla soud prvního stupně; ve stěžovatelově věci jím byl beze zbytku Okresní soud v Přerově. K aplikaci citovaného ustanovení pak v podrobnostech zcela odkazuje na vyjádření Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2006. Ani námitka stěžovatele, že odvolací soud postupuje v jiných, byť srovnatelných, věcech, odlišně, nemohla přivodit kasační nález Ústavního soudu, neboť jeho úkolem je ochrana individuálních ústavních práv stěžovatelů, a nikoliv dozor nad přiměřeně jednotným postupem a rozhodováním obecných soudů v poplatkových věcech.
K tvrzenému porušení čl. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle. Z této zásady však neplyne, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Není porušením zásady rovnosti, pokud zákonná úprava stanoví, že navrhovatel je povinen hradit soudní poplatek v konkrétní výši, jakož i následky nesplnění této povinnosti. Zásada rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny je stěžejní zásadou spravedlivého procesu, v němž strany sporu musí mít rovné postavení, takže žádné z nich neodůvodněně nepřísluší více práv, resp. výhodnější postavení či výhodnější možnost k uplatnění práv. Tato zásada se týká procesního postavení účastníků řízení; nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, ve kterých se strany sporu nebyly schopny či ochotny domluvit a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne, že (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů) soud zpravidla přisvědčí jen jedné straně. Jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení. Ze spisu Okresního soudu v Přerově nevyplynulo nic, co by signalizovalo, že by žalovaný byl neodůvodněně zvýhodněn na úkor stěžovatele. Zásada rovnosti účastníků řízení se promítá do řady ustanovení občanského soudního řádu (a předpisů s tímto řádem souvisejících), jejichž dodržování zavazuje i toho účastníka řízení, od kterého je vyžadováno splnění konkrétní povinnosti, v daném případě povinnosti zaplatit soudní poplatek.
K usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 11. 2005, čj. 12 Co 965/2005- 118, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu v náhradově nákladovém výroku k odvolání žalovaného tak, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl tak, že stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalovanému náklady ve výši 52 490,- Kč (výrok I.), tj. v plné výši, bez použití zmírňujícího ustanovení §150 o. s. ř., a náklady odvolacího řízení ve výši 450,- Kč (výrok II.), Ústavní soud považuje za nutné obecně poznamenat, že zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání účastníkem řízení zpravidla představuje nepřípustnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, včetně přezkumu k věci samé akcesorického náhradově nákladového výroku, neboť účastník řízení v důsledku nevhodně zvoleného procesního postupu si nezaplacením soudního poplatku sám uzavřel cestu k řádnému instančnímu přezkumu v rámci soustavy obecných soudů. Tento závěr, který by mohl předznamenat nepřípustnost ústavní stížnosti proti druhostupňovému rozhodnutí pro předchozí nevyčerpání procesních prostředků však v projednávané věci nenalezl uplatnění, a to proto, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl o rozsahu povinnosti k úhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (a úhradě nákladů odvolacího řízení) změnou prvostupňového rozsudku k odvolání protistrany.
K napadenému rozhodnutí stěžovatel nikterak blíže neargumentoval, Ústavní soud však nepovažoval za potřebné ho k doplnění ústavní stížnosti vyzývat. Z rozhodnutí je totiž zřejmé, že o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalovanému bylo rozhodnuto podle zásady plného úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Koncepce úpravy rozhodování o nákladech v občanskoprávním řízení umožňuje, aby soud druhého stupně změnil náhradově nákladový výrok soudu prvního stupně, jak se v dané věci stalo. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nemůže na tomto závěru ničeho změnit, neboť tímto ustanovením založené diskreční oprávnění je zcela v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud je může korigovat pouze ve výjimečných případech, např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. K takovému pochybení však ze strany krajského soudu v projednávané věci nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelů podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu