ECLI:CZ:US:2007:4.US.1511.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1511/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti nezl. B. P., zastoupené matkou Ing. V. P., právně zastoupené JUDr. Alenou Mrlinovou advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Ostravě, Výškovická 122, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2007, čj. 66 Co 197/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2007 se nezl. B. P. (dále též "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení ze dne 19. 10. 2006, vydané odvolacím soudem v exekuční věci oprávněné proti povinnému Ing. J. P. (dále též "povinný").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 1. 2007 ve výroku v odstavci I. zastavil exekuci proti povinnému, v odstavci II. oprávněnou zavázal zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce v částce 5 359,30 Kč a v odstavci III. rozhodl, že oprávněné se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný dne 12. 5. 2006 zemřel a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat za situace, kdy pohledávka na výživném úmrtím povinného zanikla.
Rozhodnutí okresního soudu v jeho výrocích II. a III. napadla odvoláním oprávněná s tvrzením, že je nutno zkoumat, který účastník exekučního řízení jeho zastavení zavinil, přičemž je evidentní, že to oprávněná nebyla. Přiznání nákladů exekutorovi považovala za rozporné s dobrými mravy. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu v rozsahu, ve kterém se oprávněná domáhala tohoto přezkumu, a bez nařízení jednání usnesením ze dne 27. 4. 2007, které je předmětem ústavní stížnosti, usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil (výrok I.); výrokem II. rozhodl, že oprávněná a soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění mj. uvedl, že v situaci, kdy povaha věci neumožnila v řízení pokračovat, měl okresní soud za situace, kdy chybí subjekt, proti kterému lze vést dle titulu exekuci, rozhodnout o zastavení řízení podle ust. §107 odst. 1, 5 o.s.ř. (ve spojení s §52 odst. 1 zák.č. 120/2001 Sb.), a nikoliv o zastavení exekuce, jak je uvedeno ve výroku v odstavci I. Tento výrok však odvoláním napaden nebyl, a nabyl tak odděleně právní moci. Zastavením exekuce zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce a od tohoto okamžiku soudnímu exekutorovi nepříslušelo oprávnění vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce. Správně je tedy namístě při zastavení exekuce rozhodnout i o náhradě nákladů exekuce, což okresní soud učinil. Již neexistující subjekt (povinného, jenž zemřel) nelze zavázat k náhradě nákladů exekuce. Pokud za této situace okresní soud postupoval při rozhodování o náhradě nákladů soudního exekutora ve smyslu §89 zák.č. 120/2001 Sb., neshledal odvolací soud v tomto postupu vadu.
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že rozhodnutím o nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo porušeno právo na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 Listiny. Poukázala na ustanovení §89 a §146 o.s.ř., "nález ÚS 118/05" (zřejmě usnesení III. ÚS 118/05) týkající se uložení povinnosti soudnímu exekutorovi zaplatit náklady exekuce, z něhož plyne, že riziko exekutora jako podnikatele podle obchodního zákoníku nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Přiznání nákladů exekutorovi bylo v jejím případě v rozporu dobrými mravy. Napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné, neboť zcela opomnělo jí uplatněné námitky.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, dle nichž - byť je oprávněnou osobou - je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Stěžovatelka se dovolávala práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, připomíná Ústavní soud úvodem, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), lze aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v případě stěžovatelky došlo. Protože rozhodnutí o nákladech exekuce v daném případě zřetelně souviselo s hlavním civilním, resp. rodinněprávním nárokem, principy spravedlivého procesu byly také aplikovatelné na rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb.n.u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Ve vztahu k tvrzené nesprávnosti rozhodnutí o nákladech Ústavní soud dále bere v úvahu, že není jeho úkolem chovat se jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a aplikovat příslušná zákonná procesní a hmotněprávní ustanovení. Navíc jsou to obecné soudy, které mají vhodnější podmínky pro zhodnocení zvláštních okolností jednotlivých případů.
Ústavní soud v projednávané věci uzavírá, že z napadeného rozhodnutí ani ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by naznačovalo, že by řízení nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy ohledně nákladů řízení porušila základní princip spravedlivosti dle článku čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To se týká i tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, které navíc postrádá jakoukoliv konkretizaci. Důvody, pro které odvolací soud usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, jsou nadto přehledně, zcela srozumitelně a s výjimkou mylného údaje, že vyživovací povinnost byla splněna, i bezchybně v napadeném usnesení vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem se správnými závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly. Skutečnost, že stěžovatelka nepodala odvolání též proti výroku I. (o zastavení exekuce) rozhodnutí okresního soudu, nelze obecným soudům přičítat.
Z uvedených důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu