ECLI:CZ:US:2007:4.US.1527.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1527/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Mariánská 531, o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha 1, ze dne 4. 4. 2007, ČTS: ORI-464/FCI-4OOK-7-2007, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 13. 4. 2007, č.j. 2 ZT 76/2007-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování Praha 1 (dále jen "Policie ČR"), zahájila podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") následně svým usnesením ze dne 13. 4. 2007 zamítlo stížnost stěžovatele směřující proti napadanému usnesení Policie ČR jako nedůvodnou.
Stěžovatel se domníval, že orgány veřejné moci vydáním napadaných rozhodnutí porušily jeho základní práva ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nerespektovaly zásadu rovnosti a zásadu presumpce neviny zakotvené v čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny, tyto pak rovněž neuplatňovaly státní moc zákonem stanoveným způsobem, což značí rozpor s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že mu Policie ČR před zahájením jeho trestního stíhání neumožnila se k věci vyjádřit a takto se náležitě obhájit. Policejní orgán tak nepostupoval v souladu s platnou právní úpravou, jmenovitě s §158 trestního řádu, z něhož lze dovodit právo osoby, na kterou bylo podáno trestní oznámení, aby tato předložila důkazy zeslabující podezření a vyvracející skutečnost, že se trestný čin stal, a to ještě před zahájením trestního stíhání této osoby. Svou argumentaci v tomto směru stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Stěžovatel dále upozornil Ústavní soud, že napadaná usnesení orgánů veřejné moci nesou vadu, neboť v těchto zcela chybí vymezení subjektivní stránky stíhaného trestného činu, kdy zde není nikterak uvedeno, v čem je spatřováno podvodné jednání stěžovatele, resp. co je tomuto kladeno za vinu. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel orgánům veřejné moci vytkl, že v jimi vydaných napadaných rozhodnutích tvrdí, aniž by pro toto existoval byť jediný podpůrný důkaz, že stěžovatel při ověřování podpisů před pracovnicí Úřadu Městské části Praha 7 zaměnil smlouvy a předložil k ověření smlouvu odlišnou od té, kterou poškozené Štrobichové předtím poskytl k prostudování.
Z napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne 4. 4. 2007 bylo dle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, neboť na podkladě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že se stěžovatel dne 9. 2. 2007 setkal na informačním centru Úřadu Městské části Praha 7 s poškozenou Š., a to na základě předchozí ústní domluvy, že jí zapůjčí finanční částku 200.000 Kč, za kterou měla ručit svým družstevním bytem. Zde jí předložil Smlouvu o půjčce na částku 200.000 Kč, s jejímž zněním poškozená souhlasila s připomínkou, že v ní chybí doba splatnosti. Tuto smlouvu uložil do kufříku a čekali na výzvu k ověření podpisů na smlouvě. Při samotném jednání s úřednicí Městské části Praha 7, která ověřovala podpisy, vyndal stěžovatel z kufříku smlouvu jinou, a to Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, kdy předmětem převodu je členský podíl poškozené v bytovém družstvu Praha 7, Letohradská 1306, kterou předložil pracovnici Úřadu Městské části Praha 7. Poškozená se však domnívala, že je předložena k podpisu Smlouva o půjčce finanční částky 200.000 Kč, která jí byla krátce před podpisem předložena stěžovatelem k přečtení, a proto Dohodu předloženou stěžovatelem k ověření podpisu již nekontrolovala a před úřednicí Úřadu Městské části Praha 7 tuto podepsala. Po podepsání smlouvy předal stěžovatel poškozené hotovost ve výši 185.000 Kč a 15.000 Kč si ponechal jako provizi. V napadaném usnesení Policie ČR popsaným jednáním stěžovatele vznikla poškozené Š. škoda vyšší než 500.000 Kč. Při prostudování napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci učinil Ústavní soud také další zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro naprosto mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný pod č. 105 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471; dostupný také na www.judikatura.cz). Také pro tyto však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že Policie ČR neoprávněně zasáhla do jeho ústavně zaručených práv, neumožnila-li mu náležitě se obhájit před zahájením jeho trestního stíhání, Ústavní soud k tomuto připojuje, že ustanovení §158 trestního řádu, stejně jako ostatní ustanovení tohoto zákonného předpisu, nezakotvují právo osoby, na kterou bylo podáno trestní oznámení, aby tato předložila důkazy zeslabující podezření a vyvracející skutečnost, že se trestný čin stal, a to ještě před zahájením trestního stíhání této osoby. Postup policejního orgánu před zahájením trestního stíhání stěžovatele tak nelze vnímat za jakkoliv závadný či dokonce rozporující základní práva a svobody stěžovatele.
Taktéž výhradu stěžovatele stran absence vymezení subjektivní stránky stíhaného trestného činu v napadaných rozhodnutích orgánů veřejné moci nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti správně upozorňuje na nezbytnost tohoto znaku skutkové podstaty, který musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádřen jednoznačně. Bylo by však přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje, což je ovšem právě případ napadaného rozhodnutí Policie ČR. Ve zkoumané záležitosti lze dovodit důvodné podezření pro přímý úmysl stěžovatele podvodně jednat z toho, že poškozené nejprve poskytl k prostudování Smlouvu o půjčce finanční částky 200.000 Kč, při ověřování podpisů před pracovnicí Úřadu Městské části Praha 7 však této předložil Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, kterou poškozená, jež se domnívala, že jde o smlouvu poskytnutou jí stěžovatelem krátce předtím k přečtení, bez další kontroly podepsala, neboli slovy Policie ČR: "B. se dopustil podvodného jednání tím, že záměrně předložil k ověření podpisu jinou smlouvu, než tu, kterou před ověřením podpisu předložil Štrobichové ke kontrole a na níž se předtím dohodli" (srov. str. 2 napadaného usnesení Policie ČR). Ze samotné povahy konání stěžovatele, jak je specifikováno v napadaném usnesení Policie ČR, kdy je zjevně vyloučena nevědomost či omyl stěžovatele o podstatě jeho jednání, tedy plyne, že stěžovatel musel konat v přímém úmyslu spáchat trestný čin podvodu ve smyslu §250 trestního zákona.
Vytýká-li stěžovatel orgánům činným v trestním řízení, že tyto v jimi vydaných napadaných rozhodnutích tvrdí, aniž by pro toto existoval byť jediný podpůrný důkaz, že stěžovatel při ověřování podpisů před pracovnicí Úřadu Městské části Praha 7 zaměnil smlouvy a předložil jí k ověření smlouvu odlišnou od té, kterou poškozené Š. předtím poskytl k prostudování, pak zřejmě přehlíží, že takto předestřené konstatování orgánů činných v trestním řízení je podloženo výpovědí poškozené Š., která je nadto potvrzována podáním vysvětlení předsedkyně bytového družstva, spolupracovníků a dětí poškozené.
Pro úplnost pak Ústavní soud připomíná, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu