ECLI:CZ:US:2007:4.US.1530.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1530/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. G., zastoupené JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č.j. 6Ads 42/2006-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se na České správě sociálního zabezpečení domáhala poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu. Žádost podaná s odkazem na nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády"), byla zamítnuta s odůvodněním, že podmínky uvedené v §1 písm. a) tohoto nařízení nebyly u stěžovatelky splněny. Odsuzující rozsudek byl totiž zrušen z podnětu stěžovatelky, nikoliv na základě stížnosti pro porušení zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla Městským soudem v Praze zamítnuta, přičemž se soud ztotožnil s názorem České správy sociálního zabezpečení, že nelze rozšiřovat okruh osob, kterým příplatek náleží, v rozporu s podmínkami uvedenými v nařízení vlády. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, když napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Stěžovatelka má za to, že postupem soudu bylo zasaženo do jejích základních práv, neboť soud opřel své rozhodnutí pouze o gramatický a formalistický výklad nařízení vlády, konkrétně podmínek, za kterých je poskytován příplatek ke starobnímu důchodu. Tento způsob výkladu nerespektuje dle názoru stěžovatelky přirozená práva člověka a v důsledku tak zasahuje do sféry jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Skutečností zůstává, že stěžovatelka nesplňuje podmínky vymezené v nařízení vlády pro přiznání příplatku ke starobnímu důchodu. Argumentace ústavní stížnosti tedy směřuje především proti neúplnosti dotčeného ustanovení nařízení vlády a až sekundárně proti postupu soudu. Ten měl dle názoru stěžovatelky přihlédnout k její celkové situaci, a jelikož stěžovatelka je osoba poškozená komunistickým režimem, měl na ni nahlížet jako na adresáta nařízení vlády, přestože ustanovení vymezující podmínky přiznání příplatku na její případ nedopadá.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není zásadně povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není na Ústavním soudu, aby do jejich činnosti zasahoval a vyjadřoval se k otázkám tzv. "jednoduchého" práva.
V tomto případě stěžovatelka po obecném soudu požaduje, aby přistoupil k ochraně jejích práv takovým způsobem, že obejde pravidlo vytvořené zákonodárcem. Nejedná se totiž o otázku výkladovou. Předmětné ustanovení nařízení vlády obsahuje výčet, který z hlediska výkladu nepředstavuje pro soud žádný prostor k úvahám. Podle stěžovatelky je však tento výčet neúplný, a proto to měl být obecný soud, kdo toto "pochybení" zákonodárce napraví. Taková role však moci soudní v České republice nepřísluší a ani příslušet nemůže. Soudu tedy nezbylo, než stížnost stěžovatelky zamítnout, neboť jinak by překročil své pravomoci a nepřípustným způsobem dotvářel právo tam, kde pro to právní předpis neposkytuje žádný prostor.
Ze všech skutečností výše uvedených vyplývá, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo a Ústavní soud tak ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu