ECLI:CZ:US:2007:4.US.1571.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1571/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., právně zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Brojova 16, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. srpna 2005, č.j. 4 C 310/2004-116 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2005, č.j. 7 Co 2362/2005-167, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2007, č.j. 22 Cdo 960/2006-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného k popsaným nemovitostem (odst. I. výroku), uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného (odst. II. výroku), kterému současně byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu částku 286.000,- Kč (odst. III. výroku). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci částku 5.430,50 Kč (odst. V. výroku) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci částku 13.430,50 Kč (odst. VI. výroku).
O odvolání rozhodl shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 44.825,- Kč (výrok II.). O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.020,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na rovnost účastníků řízení tím, že nezhodnotily veškeré důkazy a spolehlivě nezjistily skutkový stav v souladu s ustanoveními §6 a §120 o.s.ř. Uvedl, že soudy vycházely z provedených znaleckých posudků, které dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti lze reálně rozdělit, avšak nikoliv bez stavebních úprav. Tyto stavební úpravy by si vyžádaly náklady ve výši 485.000,- Kč, což při celkové hodnotě předmětných nemovitostí ve výši 572.000,- Kč považoval soud prvého stupně za nepřiměřené. Navíc by podle posudků v jedné části vznikla samostatná místnost menší než 16 m2, která netvoří byt. Pro rozhodnutí soudu bylo podstatné i to, že stěžovatel, na rozdíl od žalovaného, nemovitosti nevyužíval a neprováděl jejich údržbu. V neposlední řadě soud prvého stupně přihlédl k tomu, že stěžovatel je vlastníkem dvou dalších rekreačních chat, zatímco žalovaný žádný jiný rekreační objekt nevlastní. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy se řádně nezabývaly otázkou nezbytnosti všech nákladů, k nimž v případě reálného rozdělení nemovitostí znalecké posudky dospěly. Zpochybnil nezbytnost vybudování plynové přípojky, použití zcela nového stavebního materiálu, jakož i nezbytnost vybudování sklepa pod nově vzniklou částí nemovitosti. Namítl rovněž, že soudy řádně a úplně nezhodnotily skutečnost, že stěžovatel předmětnou nemovitost nevyužíval především z toho důvodu, že z ní byl žalovaným opakovaně vykazován.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 310/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatele se v ústavní stížnosti zúžila na pouhé konstatování zkrácení v právu na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 resp. čl. 37 odst. 3 Listiny. Z podstatné části je opakovaným vyjádřením prostého nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů.
Rozdělením podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitostí stěžovatele a žalovaného se obecné soudy řádně a plně zabývaly a na základě několika na sobě nezávislých okolnostech dospěly k závěru o jeho neúčelnosti.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel opomíjí, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby ony při posuzování věci samotné, poskytovaly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby hodnocení, které provedly obecné soudy se znalostí konkrétních okolností řízení, přezkoumával jako další kontrolní orgán. Stěžovatel měl k dispozici a také využil všechny procesní nástroje k přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší do provedeného hodnocení zasahovat, pokud při jeho aplikaci nedošlo k porušení ústavních principů. V daném případě Ústavní soud tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces neshledal. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, je jen pouhou polemikou s obsahem soudního rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, pokud obecné osudy po zevrubném posouzení věci dospěly k závěru o neúčelnosti reálného rozdělení nemovitostí mezi stávající spoluvlastníky, nepřísluší Ústavnímu soudu takovéto závěry přezkoumávat.
Ze stěžovatelem předložených tvrzení není ani patrné, jakým způsobem jej měly obecné soudy poškodit v jeho právu na rovnost. Při rozhodování o tom, komu předmětné nemovitosti přikáží, vycházely soudy ze zjištění, která učinily v rámci řízení, a své závěry přesvědčivě odůvodnily. V postupu obecných soudů tak v tomto případě není možno nalézt úkon či krok, který by vedl ke zkrácení stěžovatele v právu na rovnost účastníků řízení.
Soud prvého stupně provedl navržené důkazy, nechal vypracovat dva znalecké posudky, provedl místní šetření a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Odvolací soud provedl doplnění dokazování o zjištění solventnosti žalovaného a poté, co dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí okresního soudu, jeho rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR se zabýval dovoláním a rozhodl o jeho nepřípustnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu