ECLI:CZ:US:2007:4.US.1600.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1600/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., právně zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Údolní 61, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. června 2005, č.j. 24 T 33/2005-505, a Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č.j. 61 To 369/2005-578, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2007, č.j. 11 Tdo 239/2007-654, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) a e) trestního zákona, jako obzvláště nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Současně mu byla uložena ochranná léčba protialkoholní a odvykací ve vztahu k hráčství a to v ústavní formě. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vyjmenovaným poškozeným částku v celkové výši 520.150,40 Kč.
O jeho odvolání rozhodl shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze tak, že zrušil výrok o trestu a uloženém ochranném léčení, a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele nově k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Současně soud rozhodl o uložení ochranné léčby protialkoholní a odvykací ve vztahu k hráčství v ústavní formě.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením, kterým dovolání odmítl.
Zejména proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost, kdy stěžovatel namítá, že dovolací soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, které tvrdilo, že dovolací námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud ČR tak dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky (nespáchání některých dílčích útoků, doznání v důsledku abstinenčních příznaků, a.h.), nejsou podřaditelné nejen pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, ale ani pod žádný jiný důvod uvedený v §265b trestního řádu. Na základě tohoto přístupu soud dovolání odmítl.
Stěžovatel dále tvrdil, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval správně, když shledal dovolání jako nepřípustné proto, že napadená rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně byla ještě před rozhodováním o dovolání zrušena novým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. května 2006, sp. zn. 3 T 64/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, sp. zn. 9 To 500/2006. Těmito později vydanými rozsudky byla zrušena původní rozhodnutí a stěžovateli byl uložen nový společný trest za pokračování v trestném činu podle §37a trestního zákona. S ohledem na tuto okolnost Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, podle stěžovatele mylnému, že napadená a zrušená rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně není možno přezkoumat v rámci dovolání.
Závěrem stěžovatel argumentoval, že v rámci fáze přípravného trestního řízení se přiznal k 16 útokům a to bezprostředně po zadržení. Učinil tak za situace, kdy se u něj začaly projevovat abstinenční příznaky a příslušníci Policie ČR přiznání vynutili oproti příslibu adekvátní péče. Současně jej uráželi pro jeho příslušnost k romské komunitě. Stěžovatel se tak přiznal i k osmi skutkům, jichž se ve skutečnosti nedopustil. Poté, co se jeho zdravotní stav zlepšil a vše si plně uvědomil, odvolal stěžovatel své přiznání. Tímto přístupem mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 33/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se v právě projednávané věci zúžila na pouhé konstatování zkrácení v právech na rovnost všech bez rozdílu (čl. 3 odst. 1 Listiny) a na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Z údajů stěžovatele v ústavní stížnosti však není patrné, v čem měla být porušena presumpce neviny v jeho případě. Skutečnost, že se k trestné činnosti nejprve přiznal a následně svou výpověď popřel, nelze za takové porušení považovat.
Za zkrácení v právu na rovnost účastníků lze považovat situace, kdyby k některému z účastníků soud přistupoval s ohledem na příslušnost k některé společným znakem vymezené skupině. Z podstaty trestního řízení však vyplývá, že není možno odhlédnout od předchozího trestně postižitelného jednání. Jinými slovy řečeno, zohlednění příslušnosti účastníka řízení ke skupině osob páchajících trestnou činnost, například podle trestního rejstříku, není porušením práva na rovnost zaručeným v čl. 3 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel napadl rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně, Ústavní soud sdílí závěry Nejvyššího soudu ČR, který konstatoval, že uvedená rozhodnutí byla zrušena následným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 resp. Městského soudu v Praze. Tato novější rozhodnutí současně se zrušením původních, v ústavní stížnosti napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, posuzovala předmětnou trestnou činnost stěžovatele znovu v souvislosti s jeho dalším jednáním. Proti těmto pravomocným rozhodnutím pak stěžovateli příslušelo jak právo podat dovolání, tak i právo podat ústavní stížnost.
V projednávané věci Ústavní soud vycházel především z ustálené judikatury, podle níž směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, je třeba ji považovat za zjevně neopodstatněnou, pokud napadená rozhodnutí postrádají způsobilost porušit základní práva a svobody stěžovatele. Stěžovatel tak napadl a domáhal se zrušení mimo jiné i rozhodnutí, která již byla zrušena.
Co se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neshledal Ústavní soud, že by dovolací soud při posuzování věci stěžovatele postupoval způsobem, který by byl způsobilý zkrátit jej v jeho naříkaných právech výše popsaným způsobem.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu