ECLI:CZ:US:2007:4.US.1651.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1651/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, Advokátní kancelář v Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2007, sp. zn. 11 Tdo 48/2007, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.8.2006, čj. 3 To 603/2006-123, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24.5.2006, čj. 10 T 42/2006-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.6.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zaručená v čl. 36, 39, 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy dospěly k rozhodnutí o jeho vině, aniž by však jeho jednání, pro které byl trestně stíhán, naplňovalo znaky trestného činu provozování nepoctivých her a sázek dle §250c odst. 1 trestního zákona. Podle stěžovatele by se měl obecný soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s tím, že trestní zákon nedefinuje hry a sázky, které by bylo možno automaticky zahrnout pod uvedenou skutkovou podstatu. Žádný ze svědků v řízení nevypověděl, že by stěžovatel měl provozovat nějakou nepoctivou hru a rovněž neuvedl, že by se takové hry účastnily jakékoliv osoby. Soudům nebyla známa pravidla hry, kterou měl stěžovatel provozovat, a proto nemohly ani dovodit závěr, jaké jsou možnosti výhry, zda rovné či nikoliv. Stěžovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v jeho rozhodnutí a spočívajícím v tom, že k uplatnění znaku "provozuje jinou podobnou peněžní hru nebo sázku" není nutné, aby provozovatel fakticky uzavřel sázku s některým z hráčů nebo aby bylo dokonce prokázáno, že tuto sázku vyhrál. Zmíněný znak je dle Nejvyššího soudu naplněn již tím, že obviněný možnost zapojení do hry nabízel procházejícím. Stěžovatel po celé řízení stejně jako v ústavní stížnosti tvrdil, že žádnou nedovolenou peněžitou hru ani sázku neprovozoval. V řízení nebylo důkazně zjištěno, že by se jednalo o jakoukoliv nedovolenou peněžitou hru nebo sázku, nerovnost výhry či přítomnost účastníků této hry a ani to, zda vůbec v rámci této hry šlo o peníze. Dále stěžovatel poukázal na výpověď svědkyně L. S., která uvedla, že člověka, kterého vyfotografovala a který obratně manipuloval s kolečky, nemůže identifikovat a ani nemůže potvrdit, jestli provozoval nějakou hru. Svědek M. Ch. neviděl nikoho provozovat hru skořápky, svědek T. K. pouze uvedl, že na inkriminovaném místě viděl stěžovatele, ovšem pouze stát mezi krabicemi. Za této důkazní situace porušily obecné soudy zásadu uvedenou v §2 odst. 5 trestního řádu, a to zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele; to se však v projednávané věci nepotvrdilo.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. III. ÚS 26/94, Sb.n.u. sv. 1, str. 241), zasáhnout do nezávislosti obecných soudů je oprávněn toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tedy ani provádět výklad ustanovení §250c odst. 1 trestního zákona. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudů (čl. 95 odst. 1), jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily a proč považují jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Ze svědeckých výpovědí provedených k důkazu již před okresním soudem (str. 3 a 4 rozsudku) jednoznačně vyplývají skutečnosti, o které obecné soudy svá rozhodnutí opřely a které ve své ústavní stížnosti stěžovatel pominul. Jde zejména o to, že svědci Ch. i K. jednoznačně určili stěžovatele jako osobu, která provozovala skořápky prostřednictvím pryžových koleček. Tato pryžová kolečka byla zajištěna u stěžovatele. Dále se okresní soud (str. 6) vypořádal i s definováním hry ve smyslu ustanovení §250c trestního zákona a podřazením skořápek (v modifikaci provozované stěžovatelem) pod tuto skutkovou podstatu trestného činu. Odvolací soud přezkoumal postup okresního soudu a tento shledal správným. Dovolací soud pak v rámci svého omezeného přezkumu vztahujícímu se zejména k právnímu posouzení věci dospěl k názoru, že interpretační východiska obecných soudů byla správná a přesvědčivá. S tímto náhledem se ztotožňuje i Ústavní soud.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu