ECLI:CZ:US:2007:4.US.173.07
sp. zn. IV. ÚS 173/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti R. A., zastoupeného JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem 702 00 Moravská Ostrava, Sokolská tř. 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1031/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. 5 To 117/2005, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 50 T 6/2005, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Porušení práva na obhajobu, jakož i práva na spravedlivý proces, spatřuje stěžovatel v podstatě v tom, že, i když po celou dobu trestního řízení tvrdil, že skutek nespáchal, byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dvou svědků. Jejich neprovedením mu nebyla dána možnost prokázat svou nevinu. Je toho názoru, že jeho dovolání bylo důvodné, dovolací soud však, i přes citaci judikatury Ústavního soudu, nepostupoval správně. Proto se domáhá zrušení jeho rozhodnutí nálezem Ústavního soudu.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je patrno, že jmenovaný soud se dovolacími námitkami stěžovatele, které tento pokud jde o rozsah provedeného dokazování nyní opakuje i v ústavní stížnosti, zabýval. I když předeslal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák je dán v případech, kdy rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čemuž neodpovídaly námitky stěžovatele, jimiž se tento snažil zpochybnit skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, dovolací soud zároveň konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a že na jeho základě není sporu o pachatelství stěžovatele posuzovaným skutkem, když se soudy opřely především o přesvědčivou a neměnnou výpověď spoluobviněného, která odpovídá v podstatných bodech i ostatním provedeným důkazům. Hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů se pohybovalo plně v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. K námitce vztahující se k neprovedení výslechu dalších dvou svědků dovolací soud konstatoval, že odmítnutí uvedeného návrhu na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem řádně zdůvodněno a rozhodně nebylo založeno jen na úvaze, že provedení těchto důkazů bylo navrženo teprve ve stadiu odvolacího řízení, neboť odvolací soud tuto skutečnost posuzoval v kontextu celé důkazní situace. Na podrobné zdůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (který se také zevrubně zabýval i dalšími dovolacími námitkami stěžovatele směřujícími proti vyčíslení celkové výše škody, mající vliv na právní kvalifikaci daného skutku, stejně tak jako námitkou, že nebyly splněny materiální předpoklady pro posouzení jeho činu ve smyslu zvláště nebezpečné recidivy), včetně tam uvedených odkazů na judikaturu Ústavního soudu, lze zcela odkázat s tím, že s ohledem na shora uvedené se v daném případě nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, I. ÚS 549/2000, II. ÚS 182/02 a další), když i dovolací soud učinil závěr, že soudu odvolacímu, který jejich neprovedení a nadbytečnost řádně zdůvodnil, nelze ničeho vytýkat.
Ústavní stížnost je svým obsahem v podstatě nesouhlasnou polemikou s postupem a závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví však Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně - s ohledem na jeho roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) - nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil v řádně vedeném procesu závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a proto jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu