ECLI:CZ:US:2007:4.US.177.04.1
sp. zn. IV. ÚS 177/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2007 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti PEGISAN, s.r.o., se sídlem K Merfánům 47, 318 00 Plzeň, zastoupené Mgr. A. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, č. j. 13 Cmo 2/2004-43, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, č. j. 25 Cm 69/2002-26, takto:
I. V řízení se pokračuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a výroku, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně principu vysloveného v článku 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, a principů zakotvených v článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy a v článku 2 odst. 2 a 3 Listiny.
Ústavní soud usnesením ze dne 2. 6. 2004, č. j. IV. ÚS 177/04-18, řízení o podané ústavní stížnosti přerušil, neboť stěžovatelka a v řízení před obecnými soudy žalobce (na jehož straně stěžovatelka intervenovala ve smyslu ustanovení §93 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Z jimi zvoleného procesního postupu plynulo jednak to, že před rozhodnutím dovolacího soudu nebylo možno pro neskončené řízení v soustavě obecných soudů posuzovat opodstatněnost podané ústavní stížnosti, a jednak to, že zůstávala - při podmíněně přípustném dovolání žalobce - pro tohoto účastníka řízení před nalézacím a odvolacím soudem otevřena lhůta pro případné podání ústavní stížnosti napadající rozhodnutí soudu I. a II. instance (a eventuelně i rozhodnutí soudu dovolacího).
Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2007, č. j . 29 Odo 1227/2004-89, tak, že obě dovolání odmítl.
Důvod, pro který bylo řízení přerušeno, tak odpadl, pročež bylo rozhodnuto, jak je ve výroku I. tohoto usnesení uvedeno.
Ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení Nejvyššího soudu žalobce, na jehož straně se stěžovatelka účastnila řízení jako vedlejší účastník, ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů nepodal. Tím však byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovatelkou nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatelka i v řízení před Ústavním soudem podporovala (svými argumenty) ústavněprávní vývody účastníka, který v řízení před obecnými soudy se svojí žalobou neuspěl. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalobce JUDr. P. N. jako správce konkurzní podstaty úpadce GEOINDUSTRIA, a.s., (tedy při jeho omisivně projeveném závěru, že se obecné soudy ústavněprávních pochybení nedopustily nebo přinejmenším závěru, že on sám o přezkum rozhodnutí těchto soudů z hlediska ústavněprávního zájem nemá) je vyloučeno proti vůli tohoto účastníka řízení - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, která se dotýkají především jeho zájmů.
Proto nejen v důsledku gramatického výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ale i pro důvody již vyložené a též i s přihlédnutím k argumentu analogie iuris (srov. ustanovení §240 o.s.ř. a k němu existující judikaturu - např. i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto - jakož i literaturu, např. Bureš/Drápal/Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád - komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1258), jakož i s přihlédnutím k již existující judikatuře Ústavního soudu (poznámka pod čarou č. 1) nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Ježto součástí enunciátu tohoto usnesení je i výrok o pokračování v řízení, jež bylo přerušeno rozhodnutím senátu Ústavního soudu, bylo i toto rozhodnutí učiněno senátně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu
1) Usnesení III. ÚS 719/2000; vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nebylo publikováno, budiž jeho nosné důvody zde citovány: Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného. Z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 722/2000 vyplynulo, že ústavní stížnost, podaná žalovaným do téhož rozhodnutí obecného soudu samostatně, byla vykonatelným usnesením Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001 (č. l. 8) jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Za této procesní situace odpadl k podání ústavní stížnosti zákonný důvod stěžovatelky jako účastnice řízení o ústavní stížnosti, neboť vedlejší účastenství, jak v řízení před obecnými soudy (§93 o. s. ř.), tak v řízení před Ústavním soudem (§76 zákona) je zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje (§93 odst. 3 al. 3 o. s. ř.), což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže. Obdobně totiž jako vedlejší účastník, bez příslušného procesního úkonu účastníka řízení, sám nemůže vyvolat opravné řízení, není ani vedlejší účastník aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, včetně případu, kdy řízení o ústavní stížnosti zahájené jen účastníkem řízení (před obecnými soudy - §27 odst. 2 zákona) skončilo vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.