ECLI:CZ:US:2007:4.US.1810.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1810/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky (díle jen "Ústava"), a to do práva na soudní či jinou právní ochranu. Stěžovatelce byl podle jejího názoru odepřen přístup k soudu, kde by se mohla domáhat ochrany svých práv a současně její věc (odvolání) nebylo v plném rozsahu projednáno nestranným soudem.
Z podané ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního sodu v Jičíně sp. zn. 10 C 158/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 30. 7. 2002 podala k Okresnímu soudu v Jičíně návrh na vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 10 C 158/2002-275, o vypořádání společného jmění manželů rozhodl. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 16. 3. 2006 a nabyl právní moci dne 1. 4. 2006. Stěžovatelka proti rozhodnutí okresního soudu podala dne 16. 5. 2006 odvolání a v čl. IV. podaného odvolání navrhla vydání opravného usnesení tak, aby v záhlaví napadeného rozsudku u označení účastníků řízení bylo uvedeno datum jejich narození. Současně stěžovatelka podala návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-300, návrhy na prominutí zmeškání lhůty k odvolání a na odklad vykonatelnosti zamítl a usnesením ze dne 30. 6. 2006, č j. 10 C 158/2002-324, zamítl i návrh na vydání opravného usnesení. Stěžovatelka proti vydaným usnesením podala odvolání. Krajský soud Hradci Králové usnesením ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty potvrdil a usnesením ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, potvrdil i usnesení, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení. Usnesením ze dne 3. 1. 2007 pak Okresní soud v Jičíně odmítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako opožděné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, kterými odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty a na odklad vykonatelnosti, podala stěžovatelka dne 23. 2. 2007 dovolání. Současně s dovoláním podala stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 i ústavní stížnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1469/2007-369, dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.] a usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371 odmítl ze stejného důvodu i dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339.
Ze spisu třetího senátu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/07 čtvrtý senát Ústavního soudu zjistil, že usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 501/07 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je třeba počítat ode dne doručení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, tedy ode dne 28. 12. 2006. Za této procesní situace, kdy ústavní stížnost stěžovatelky byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2007 nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadáno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324, je podána po lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro její podání.
Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. V posuzovaném případě se podle závěrů Nejvyššího soudu jednalo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na opravu rozsudku podle §164 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a mezi usneseními odvolacího soudu vyjmenovanými v §238, §238a a §239 o. s. ř., proti kterým lze dovolání podat, pak není uvedeno usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na opravu rozsudku podle §164 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud. Stěžovatelka namítala, že řízení o návrhu na vydání opravného usnesení je řízením sui generis a jeho předmětem je právě vydání opravného usnesení. Nejedná se tedy o nemeritorní usnesení, jímž se upravuje průběh řízení o vypořádání společného jmění manželů. Tím, že dovolací soud dovolání odmítl, nesprávně odejmul stěžovatelce možnost jednat před soudem a hájit před ním své zájmy.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelky, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. To je v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněno, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. O aplikaci podústavního práva dovolacím soudem, která se jeví stěžovatelce svévolnou, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 35, nález č. 141).
Za situace, kdy aplikace i interpretace ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe Nejvyššího soudu v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní či jinou právní ochranu a ústavní stížnost je nutno v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu