ECLI:CZ:US:2007:4.US.183.07.1
sp. zn. IV. ÚS 183/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. P. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 9. 2006, č.j. 3 T 23/2006-145, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č.j. 4 To 412/2006-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dále byla tímto rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu a nahradit O. a D. Š. škodu ve výši 6.326 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 31. 10. 2006 zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí se obecné soudy dopustily porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnul průběh řízení před obecnými soudy v jeho záležitosti. Dále Ústavnímu soudu vyjevil své přesvědčení, dle něhož v jeho trestní věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Převážná většina námitek stěžovatele pak směřovala vůči procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak jej provedly okresní a krajský soud. V tomto směru stěžovatel tvrdil, že žádný z důkazů provedených před okresním soudem jednotlivě, ani všechny ve svém souhrnu, neprokázaly vinu stěžovatele s potřebnou mírou spolehlivosti. Obecné soudy nadto bez zřejmých příčin nepřihlédly k důkazům svědčícím ve prospěch stěžovatele, namísto těchto vycházely z různých spekulací či nepravd a taktéž se nezabývaly obsahem protokolu o ohledání místa činu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 3 T 23/2006. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatel dne 28. 6. 2005 v dopoledních hodinách v katastru obce Želešice v místě zvaném H., okr. B., se údery dřevěnou latí snažil odstranit bezpečnostní kameru zn. SPEEDDOM PIH 7000, umístěnou na garáži u rekreační chaty č. 387E, kdy došlo k poškození jejího ochranného krytu a servomotoru, čímž majiteli O. Š. způsobil škodu ve výši 6.326 Kč. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen napadaným rozsudkem okresního soudu k trestu a povinnostem, jež byly naznačeny v předchozím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítl krajský soud jako nedůvodné. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 3 T 23/2006, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k výtkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil zmínku o právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti zahrnul výhrady vůči procesu dokazování, jak jej provedly okresní a krajský soud, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.
Ač stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho trestní věci obstarané důkazy jednotlivě, ani v jejich souhrnu, spolehlivě neprokazují jeho vinu, dle zjištění Ústavního soudu obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely a zdůvodnily svůj závěr, že řetězec získaných a řádně provedených důkazů nevykazuje mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele (zejm. č.l. 146-147, č.l. 168). Lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, jak jim ukládají ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, tedy pochybnosti, jak je ve své ústavní stížnosti naznačuje stěžovatel, napadaná rozhodnutí obecných soudů nevyvolávají.
Nepřihlédly-li obecné soudy ve svých úvahách, resp. při formulování právního závěru o vině stěžovatele k výpovědi svědka R., bylo tomu tak pro nevěrohodnost tohoto svědka (č.l. 147, č.l. 168), přičemž okresní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 9. 2006 neopomněl blíže rozvést, z čeho na nevěrohodnost svědka R. usuzoval (č.l. 147). S tvrzením stěžovatele, že obecné soudy v napadaných rozhodnutích vycházely především ze spekulací a nepravd, se Ústavní soud nemůže ztotožnit, jako přiléhavé naopak vnímá konstatování krajského soudu z jeho usnesení ze dne 31. 10. 2006, dle něhož: "Soud prvního stupně nepochybil, jestliže uznal obžalovaného vinným výše uvedenou trestnou činností. Z uvedené trestné činnosti je usvědčován výpovědí poškozeného O. Š. U hlavního líčení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, zpochybňující věrohodnost tohoto svědka. Svědek neměl ve svých výpovědích žádné vážné a podstatné rozpory a jeho výpověď nebyla v rozporu s jinými, u hlavního líčení provedenými, důkazy. Jeho výpověď není osamocena, neboť je podporována výpověďmi svědků B. B. a F. Š." (č.l. 168). Nakonec pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje, že se obecné soudy nezabývaly obsahem protokolu o ohledání místa činu, zřejmě přehlíží, že právě tento listinný důkaz byl okresním soudem v jeho rozsudku ze dne 6. 9. 2006 jmenován jako významný pro ten závěr okresního soudu, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal (č.l. 146). Ústavní soud má za nanejvýš zřejmé, že všemi stížnostními výtkami, jak na ně bylo Ústavním soudem stručně reagováno v tomto odstavci, dává stěžovatel Ústavnímu soudu na vědomí, že obecné soudy hodnotily důkazy obstarané v jeho trestní věci způsobem odporujícím náhledu stěžovatele, tedy nesprávně. K tomuto však Ústavní soud musí připojit, že je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak při šetření této zásady učinily a dospěly k závěru, na kterém Ústavní soud nehodlá ničeho měnit.
K námitce stěžovatele stran nedostatečnosti zjištění skutkového stavu v jeho záležitosti Ústavní soud doplňuje, že výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ohledně skutku stěžovatele napadeného v této ústavní stížnosti byl obstarán dostatek důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno vyvodit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádných pochybností. Nelze jim proto vytýkat, jak nepřímo činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nepoužily pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu