ECLI:CZ:US:2007:4.US.1836.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1836/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 8. 2006, č.j. 4 T 51/2006-74, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č.j. 5 To 479/2006-84, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007, č.j. 6 Tdo 436/2007-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Dále byla tímto rozsudkem obvodního soudu stěžovateli uložena povinnost uhradit Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 4.510 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 10. 1. 2007 zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 26. 4. 2007 odmítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně po Ústavním soudu nežádal zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 8. 2006, ani usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti byly ve značné míře zaměřeny právě proti tomuto rozsudku soudu I. stupně, resp. že stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti rovněž zmiňoval toto usnesení dovolacího soudu, jehož kopii přiložil stěžovatel k předmětné ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 8. 2006, č.j. 4 T 51/2006-74, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007, č.j. 6 Tdo 436/2007-106.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí se obecné soudy dopustily porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy. K tomuto stěžovatel připojil své výhrady vůči napadaným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména stran hodnocení důkazů učiněného v jeho trestní věci obvodním a městským soudem. Pokud totiž obvodní a městský soud pojaly za podklad svých skutkových zjištění především svědeckou výpověď poškozeného H., ač verze skutkového děje vylíčená stěžovatelem v jeho výpovědi je stejně pravděpodobná či dokonce pravděpodobnější než verze skutkového děje předkládaná ve svědecké výpovědi poškozeným H., nejedná se zde již o projev zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž o libovůli soudů při hodnocení důkazů a rozhodování. Obvodní a městský soud se nadto ve svých rozhodnutích opomněly zabývat ostatními ve věci obstaranými důkazy, s těmito se v odůvodněních jimi vydaných napadaných rozhodnutí náležitě nevypořádaly a nesprávně tak jednostranně vycházely výhradně ze svědectví poškozeného H. Stěžovatel tedy uzavřel, že v jeho trestním řízení provedené důkazy nedokladují jeho úmysl způsobit poškozenému H. jakékoli poranění, resp. nade vší pochybnost neprokazují vinu stěžovatele ze spáchání stíhaného trestného jednání. V souzené trestní záležitosti tak bylo bezpochyby namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele ohledně stíhaného skutku zprostit obžaloby.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 51/2006. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku obvodního soudu stěžovatel dne 21. 6. 2005 kolem 11:00 hod., na chodbě v prvním patře domu na adrese Ravennská 322, Praha 10, se po předchozí slovní rozepři s poškozeným H. rozběhl proti poškozenému a oběma rukama do něj strčil, načež poškozený ztratil rovnováhu, prudce upadl a temenem hlavy se uhodil o kovový kryt odvodňovacího zařízení, umístěný v rohu chodby, v důsledku čehož utrpěl pohmoždění měkkých tkání hlavy v temenní krajině, pohmoždění krční páteře, pravého lokte a pravé kyčelní krajiny, tedy zranění, jež v daném případě omezovala poškozeného v běžném způsobu života po dobu nepřesahující tří týdnů. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, za což byl napadaným rozsudkem obvodního soudu odsouzen k trestu a povinnosti, jež byly naznačeny v předchozím. Při prostudování spisu obvodního soudu, sp. zn. 4 T 51/2006, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k výtkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil zmínku o porušení práva na spravedlivé projednání jeho věci obecnými soudy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít vydáním napadaných rozhodnutí obecných soudů.
Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti zahrnul výhrady vůči procesu dokazování, jak jej provedly obvodní a městský soud, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.
Má-li stěžovatel za to, že obvodní a městský soud vadně hodnotily obstarané důkazy, neboť pojaly za podklad svých skutkových zjištění především svědeckou výpověď poškozeného H., ač verze skutkového děje vylíčená stěžovatelem v jeho výpovědi je stejně pravděpodobná či dokonce pravděpodobnější než verze skutkového děje předkládaná ve svědecké výpovědi poškozeným H., Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů rozhodnout v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů, neboli v případě více možných hodnocení dané důkazní situace, že některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, je-li takové rozhodnutí soudu tímto logicky a přesvědčivě vyloženo. K tomuto došlo také v posuzované věci, kdy stěžovatel v průběhu celého trestního řízení akcentoval jím podanou výpověď spolu s ostatními důkazy domněle svědčícími v jeho prospěch a popíral či znevěrohodňoval výpověď poškozeného H. S touto obhajobou stěžovatele se ovšem obvodní a městský soud vypořádaly. Obvodní soud podrobil svému zkoumání výpovědi stěžovatele a poškozeného H. a v odůvodnění jím vydaného napadaného rozsudku rozvedl důvody, na jejichž podkladě usuzuje na věrohodnost výpovědi poškozeného, resp. které jej vedou k přiklonění se k verzi skutkového děje poškozeného H. (č.l. 76-77). K odvolání stěžovatele pak městský soud prověřil správnost skutkových zjištění učiněných obvodním soudem, avšak naznal, že těmto nelze ničeho vytknout, přičemž městský soud se v napadaném usnesení neopomněl vyjádřit k odvolacím námitkám stěžovatele stran nevěrohodnosti poškozeného H. (č.l. 86-87), nicméně byla to verze skutkového děje stěžovatele, kterou odvolací soud označil za nepřesvědčivou a krkolomnou (č.l. 87). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Úmluvou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
Jako odporující skutečnosti vnímá Ústavní soud výtku stěžovatele, dle níž se obvodní a městský soud ve svých rozhodnutích opomněly zabývat ostatními ve věci obstaranými důkazy, s těmito se v odůvodněních jimi vydaných napadaných rozhodnutí náležitě nevypořádaly a nesprávně tak jednostranně vycházely výhradně ze svědectví poškozeného H. Jak je zřejmé z napadaných rozhodnutí obvodního a městského soudu, obvodní soud čerpal svá skutková zjištění, jež městský soud měl za správná, zejména ze svědecké výpovědi poškozeného H. a znaleckého posudku znalce MUDr. H. (zejm. č.l. 75-76, č.l. 85-86). K výpovědi stěžovatele obvodní a městský soud při činění svých skutkových zjištění nepřihlížely, jelikož ji považovaly za nevěrohodnou (zejm. č.l. 76-77, č.l. 86-87). Nakonec z výpovědí svědkyň M. a B., které byly v trestní záležitosti stěžovatele rovněž obstarány, obecné soudy nevycházely, neboť tyto svědkyně nebyly incidentu mezi stěžovatelem a poškozeným Horákem přítomny (zejm. č.l. 76). K výhradám stěžovatele v tomto směru tak Ústavní soud uzavírá, že výpověď jeho osoby, výpovědi svědkyň M. a B. a znalecký posudek znalce MUDr. H. nejsou případy opomenutých důkazů, které by umožňovaly ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ač stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho trestní věci obstarané důkazy jednotlivě, ani v jejich souhrnu, nedokladují jeho úmysl způsobit poškozenému H. jakékoli poranění, resp. spolehlivě neprokazují jeho vinu, dle zjištění Ústavního soudu obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, z čeho vyvodily stěžovatelův nepřímý úmysl spáchat svým jednáním trestný čin ublížení na zdraví (zejm. č.l. 87) a rovněž pak zdůvodnily svůj závěr, že řetězec získaných a řádně provedených důkazů nevykazuje mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele (zejm. č.l. 76-77, č.l. 86-87). Lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, jak jim ukládají ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, tedy pochybnosti, jak je ve své ústavní stížnosti naznačuje stěžovatel, napadaná rozhodnutí obecných soudů nevyvolávají. Výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ohledně skutku stěžovatele napadeného v této ústavní stížnosti byl obstarán dostatek důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno vyvodit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádných pochybností. Nelze jim proto vytýkat, jak činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nepoužily pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu