ECLI:CZ:US:2007:4.US.1907.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1907/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Zítkova 677/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 93/2006-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 93/2006-48. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z podané ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výzvou Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 8. 2003, č. j. 74996/03/196940/6823, vyzván k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v celkové výši 630.923,- Kč. Stěžovatel se proti výzvě odvolal. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání stěžovatele zamítlo rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005. Stěžovatel napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ten žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 15 Ca 143/2005-23 a zrušil nejen rozhodnutí finančního ředitelství, ale i výzvu vydanou správcem daně v I. stupni. Finanční ředitelství podalo proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 93/2006-48, který je napaden ústavní stížností, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu tím, že soud dospěl k závěru, že zvláštním zákonem uvedeným v ustanovení §57 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je daňovým dlužníkem každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět, je obchodní zákoník. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že srovnává právní institut práva veřejného s právem soukromým a na základě toho dospěl k absurdnímu výkladu. Konečně porušení citovaného základního práva spatřuje stěžovatel v tom, že za stejného skutkového a právního stavu, při stejné argumentaci stran, u druhého společníka téže veřejné obchodní společnosti, rozhodl jiný senát Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zcela opačně. Stěžovatel má za to, že za této situace neměl být napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen, ale věc měla být postoupena k rozhodnutí rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 soudního řádu správního.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) . Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rozporem mezi opačným právním závěrem, ke kterému dospěl jiný senát Nejvyššího správního soudu, se Ústavní soud již zabýval ve svém nálezu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06 (in www.judikatura.cz). V tehdy posuzované věci však Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 9. 8. 2006, č. j. 4 Ads 81/2005-76, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně rozhodl o odmítnutí žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížností bylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, Ústavní soud judikoval, že "... před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším správním soudem vedeným aplikováno ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci měl rozhodující senát 4 Ads mající jiný právní názor než senát 2 As řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce." Na nyní posuzovaný případ však citovaný nález nedopadá.
Vzhledem k tomu, že systém ústavního soudnictví v České republice je tedy založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338). Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má zachovánu možnost v dalším průběhu soudního řízení účinně své zájmy chránit a domáhat se ochrany svých práv zaručených ústavním pořádkem.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka