ECLI:CZ:US:2007:4.US.195.05
sp. zn. IV. ÚS 195/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 22, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, č.j. 1 Co 264/2002-80, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2004, č.j. 30 Cdo 2140/2003-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v právní věci o ochranu osobnosti k odvolání stěžovatele a V. M. změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2002 ve věci samé tak, že se zamítá žaloba stěžovatele v postavení žalobce proti V. M. v postavení žalovaného, aby ten zaplatil stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy 60.000 Kč, a dále upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým rozsudkem ze dne 22. 12. 2004 zamítl dovolání stěžovatele a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že jím v ústavní stížnosti vymezeným postupem vrchního soudu a Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho základní práva, právo na ochranu tělesné integrity a právo na ochranu soukromého a rodinného života, zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadal právní závěry odvolacího a dovolacího soudu, na jejichž základě ty nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nemajetkové újmy vůči V. M. Stěžovatel se nebyl s to ztotožnit především s právními závěry Nejvyššího soudu ČR, kterému vytýkal, že nikterak nerozlišuje mezi termíny náhrada škody a nárok na ochranu osobnosti. Zmiňuje-li však zákonná úprava obě tyto možnosti, musí být jejich využití přípustné, byť by skutkové děje popsané stěžovatelem vykazovaly shodu. Proto také zákonodárce úmyslně umožnil domáhat se ochrany osobnosti při zásahu do tělesné integrity osoby různými způsoby, když kromě samotné ochrany osobnosti přichází v úvahu náhrada škody na zdraví a také využití prostředků trestněprávních. Podle hodnocení stěžovatele pak vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, ani vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, neodškodňují uspokojování životních a společenských potřeb nebo omezení pro plnění společenských úkolů, tedy nároky stěžovatele. Ten nadto vymezil ve své žalobě zásah do svých osobnostních práv významně v intimní sféře, přiznání náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), bylo tak v případě stěžovatele zcela jistě na místě. Stěžovatel uzavřel svou ústavní stížnost úvahou, že právní závěr vrchního soudu, dle mínění stěžovatele zcela správný, o nevyužitelnosti morální satisfakce v jeho věci, ve spojení s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR, že zásah do tělesné integrity stěžovatele je plně pokryt náhradou škody dle §444 občanského zákoníku, by značil naprosté vyloučení jakékoliv fyzické osoby v postavení obdobném stěžovateli z možnosti nárokovat ochranu její osobnosti, fyzické integrity či soukromého a rodinného života.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 14/2001. Z tohoto zjistil, že dne 27. 9. 2001 podal stěžovatel ke krajskému soudu žalobu proti V. M., o ochranu osobnosti, se žádostí o přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 60.000 Kč. Svou žalobu stěžovatel opíral o ustanovení §13 odst. 2, odst. 3 občanského zákoníku, když do osobnostních práv stěžovatele měl V. M. zasáhnout způsobením dopravní nehody, při níž stěžovatel utrpěl zlomeninu levé stehenní kosti. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 27. 2. 2002 stanovil V. M. povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Vrchní soud a Nejvyšší soud ČR rozhodly v právní věci stěžovatele, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování soudního spisu krajského soudu, sp. zn. 11 C 14/2001, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud ve svém vyjádření nejprve odkázal na jím vydaný rozsudek ze dne 18. 3. 2003. Ústavnímu soudu dále oznámil, že neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích stěžovateli ve smyslu §13 odst. 2 občanského zákoníku, neboť stěžovatelem v žalobě tvrzené následky neoprávněného zásahu jsou podřaditelné pod ustanovení §444 občanského zákoníku, zatímco smyslem a účelem náhrady nemajetkové újmy dle §13 odst. 2 občanského zákoníku je zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy. V této souvislosti vrchní soud doplnil, že nelze ztotožňovat nemajetkovou újmu s majetkovou újmou či dokonce újmou na zdraví, k jejíž náhradě jsou určeny odlišné právní prostředky. Vrchní soud své vyjádření uzavřel konstatováním, že pochopitelně nelze vyloučit souběh nároku na náhradu škody na zdraví podle §444 občanského zákoníku a nároku na ochranu osobnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku. Návrhu stěžovatele na přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy ve výši 60.000 Kč nebylo vyhověno ovšem výhradně z důvodu nenaplnění předpokladů pro užití ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud ČR v rámci svého vyjádření pro stručnost odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 12. 2004.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud k případné replice určil, věcně nikterak nereagoval.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že vrchní soud a Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudily jeho právní věc, nelze než označit toto jednání stěžovatele jako pouhou polemiku se závěry uvedených soudů ohledně naplnění předpokladů pro zamítnutí návrhu stěžovatele. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyložil zákonná ustanovení určitým způsobem, resp. vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah shledán.
Vrchní soud při rozhodování v právní věci stěžovatele naznal, že nedošlo k naplnění předpokladů, jak jsou stanoveny v §13 odst. 2 občanského zákoníku, pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích stěžovateli, když své úvahy v tomto směru v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 3. 2003 dostatečně rozvedl (č.l. 82, č.l. 83). Ke stěžovatelem podanému dovolání prověřil Nejvyšší soud ČR namítané nesprávné právní posouzení věci vrchním soudem, přičemž dospěl k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vrchní soud a Nejvyšší soud ČR svá rozhodnutí odůvodnily v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí (č.l. 80-83, č.l. 110-111), Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele z jeho dovolání (č.l. 111). Na takovémto postupu odvolacího a dovolacího soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nelze napadaným rozhodnutím v rovině ústavněprávní ničeho vytknout. Při jejich vydávání se vrchní soud a Nejvyšší soud ČR pohybovaly v ústavněprávním rámci a jejich rozhodnutí postrádají prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud skutečně není orgánem, jenž by měl jako další pravidelná odvolací instance přezkoumávat výroky napadaných rozhodnutí obecných soudů a přitom nahrazovat interpretaci obecného soudu svou vlastní interpretací podústavního práva a svým vlastním hodnocením, zda byla či nebyla v daném případě ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, resp. zda bylo či nebylo na místě přiznat stěžovateli náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 občanského zákoníku. Na závěru vrchního soudu a Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatel neprokázal existenci nemajetkové újmy způsobené zásahem V. M. do jeho osobnostních práv, již je nutné peněžně reparovat s ohledem na znění §13 odst. 2 občanského zákoníku, nehodlá Ústavní soud ničeho měnit, neboť tento právní závěr obecných soudů, k němuž ty dospěly při respektování mezí daných jim zákonem, je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že brojí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti odkazům obecných soudů na ustanovení §444 občanského zákoníku, které vrchní soud a Nejvyšší soud ČR činily v odůvodnění svých rozhodnutí, pak zřejmě přehlíží, že obecné soudy, zejména pak vrchní soud, tyto uvedly pro zprostředkování představy o celkové situaci stěžovatele a nezacházely tedy s nimi jako s ústředními argumenty pro zamítnutí žaloby stěžovatele.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud má za to, že vrchní soud a Nejvyšší soud ČR posoudily otázku intenzity zásahu do osobnostních práv stěžovatele v intencích čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu