ECLI:CZ:US:2007:4.US.195.07.1
sp. zn. IV. ÚS 195/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) P. K., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, a 2) V. M., zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1082/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 7 To 27/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 T 5/2005-585, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhy doručenými Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2007 se P. K. (dále též "stěžovatel") a V. M. (dále též "stěžovatelka") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2005.
Stěžovatel i stěžovatelka se domáhali zrušení stejných rozhodnutí; proto byly jejich ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 195/07, resp. IV. ÚS 200/07, spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. IV. ÚS 195/07-13, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. IV. ÚS 195/07.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005 byli stěžovatelé spolu s vedlejšími účastníky A. M. a B. H. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona, za což byli odsouzeni stěžovatel a vedlejší účastník A. M. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, stěžovatelka a vedlejší účastnice B. H. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Všichni jmenovaní byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou a všem byla uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozené Generali Pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 2 částku ve výši 977 280,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni obžalovaní odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 18. 4. 2006. Z podnětu odvolání stěžovatelky a B. H. odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu 1. stupně částečně zrušil ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ohledně těchto obviněných (výrok I.) a znovu rozhodl tak, že je uznal vinnými organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a každou z nich odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon každou z nich zařadil do věznice s ostrahou. Oběma uložil nahradit společně a nerozdílně poškozené Generali Pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze, škodu ve výši 977 280,- Kč (výrok II.). Tímtéž rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele a A. M. tak, že je jako nedůvodná zamítl (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé a A. M. dovoláními. Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl usnesením ze dne 18. 10. 2006 a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
III.
Stěžovatel i stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech shodně tvrdili, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 2 odst. 2, článek 4 a článek 8 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces zaručené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek 1 Ústavy a "právo na obhajobu a další".
Porušení svých základních práv spatřovali stěžovatelé především v nesprávné právní kvalifikaci skutku, kterého se měli dle výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dopustit, na což poukázali již v dovoláních. Popis skutku uvedený ve výroku neodpovídá dle názoru stěžovatele právní kvalifikaci podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona, dle názoru stěžovatelky právní kvalifikaci podle §219 tr. zákona.
Stěžovatel namítl, že míra jeho účasti na souzeném skutku nebyla soudem spolehlivě zjištěna, a proto také nemohla být učiněna správná právní kvalifikace souzeného skutku.
Dle názoru stěžovatelky odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, přičemž skutkový závěr, který byl na základě soudem konstatovaných skutečností posléze učiněn, především pokud jde o zavinění stěžovatelky, není z rozsudků dostatečně zřejmý.
Oba stěžovatelé dále tvrdili, že byli zkráceni na svých obhajovacích právech, neboť jim nebylo umožněno vyjádřit se k důkazům v ústavní stížnosti podrobně specifikovaným. Závěrem uvedli, že jim uložený trest je nepřiměřený s ohledem na dobu, která od skutku uplynula. Nebyli soudně nikdy trestáni a žili řádným životem. Stěžovatelka navíc vychovávala děti. Tyto polehčující okolnosti nebyly soudem dostatečně vzaty v úvahu.
IV.
Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení k podaným ústavním stížnostem.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavním stížnostem poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž k dovoláním podanými stěžovateli uvedl všechny významné a z hlediska řešené právní problematiky rozhodné okolnosti. Je přesvědčen, že postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a jeho rozhodnutím o dovolání nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti, pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, zamítl podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavním stížnostem uvedl, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelů dle jeho přesvědčení nedošlo a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Námitky stěžovatelů označil za opakování argumentů uplatněných v dosavadním trestním řízení, kterými se obecné soudy podrobně zabývaly a se kterými se ve svých rozhodnutích náležitým způsobem vypořádaly. Z jím uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavním stížnostem ve vztahu k námitkám stěžovatelů proti skutkovým zjištěním či právnímu posouzení plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudem prvého i druhého stupně. K tvrzenému porušení práva na obhajobu uvedl, že stěžovatelé byli po celou dobu hlavního líčení zastupování obhájci, byli přítomni v jednací síni a soud jim vždy umožnil se ke každému z provedených důkazů vyjádřit. To lze zjistit ze zvukových záznamů z hlavního líčení. Pokud tato skutečnost nebyla zaznamenána v písemném vyhotovení protokolu, jde pouze o písařskou nepřesnost, vyplývající z nutnosti urychleně vyhotovit protokol z hlavního líčení ve vazební věci. Po celou dobu líčení soud nezaznamenal jedinou námitku ohledně nerespektování práv obžalovaných na obhajobu, neboť by se jí neprodleně zabýval a obhajobě by vyhověl. Tvrzení stěžovatelů v tomto směru je účelové a neodpovídající jejich skutečnému vystupování v rámci hlavního líčení.
K vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem podala stěžovatelka repliku v níž uvedla, že trvá na svých argumentech uvedených v ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práva na obhajobu dodala, že obhajoba vycházela jak z tvrzení stěžovatelky, tak především z písemné protokolace, o níž se obecně předpokládá, že odpovídá skutečnosti. Pokud však tato protokolace neodpovídá skutečnosti (což obhajoba obecně - i v jiných případech - kontrolovat nemůže, neboť nemá žádnou možnost poslechu zvukového záznamu jednání), pak lze mít i další pochybnosti o správnosti celého řízení.
Stěžovatel repliku k vyjádřením obecných soudů k ústavní stížnosti nepodal.
S přihlédnutím k obsahu ústavních stížností, k nim podaných vyjádření, jakož i k obsahu vyžádaného spisu, nepovažoval Ústavní soud za přínosné pro posouzení věci vyžadovat vyjádření vedlejších účastníků řízení.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 5/2005, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
VI.
Stěžovatelé tvrdili porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny, porušení čl. 90 Ústavy, porušení čl. 6 Úmluvy a porušení práva na obhajobu.
K tvrzenému porušení článku 2 odst. 2 a článku 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaná ustanovení nezakládají samostatná subjektivní veřejná základní práva či svobody a tudíž se jich nelze domáhat samostatně. Obdobně ani článek 90 Ústavy (stejně jako čl. 95 Ústavy) sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Ústavní soud se tudíž nadále bude zabývat pouze tvrzením stěžovatelů o porušení základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny a základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, jehož součástí je i právo na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny (resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy).
K tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na svobodu, osobní bezpečnost a zákonné zbavení svobody dle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny ("Osobní svoboda je zaručena"; "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ..."), jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (" Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;..."), Ústavní soud uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody, resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé ve článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy - viz níže. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby, se zákonnost zbavení svobody posuzuje podle článku 39 Listiny, resp. článku 7 Úmluvy; porušení těchto článků však stěžovatelé v ústavních stížnostech netvrdili.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti své tvrzení o porušení článku 8 odst. 1 a 2 Listiny nepodložili žádnou podrobnější ústavněprávní argumentací. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnosti stěžovatelů nedostály. Vytýkat takto naznačené vady ústavních stížností s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepovažoval však Ústavní soud za potřebné. Vzhledem k tomu, že ostatní podklady rozhodné pro závěr Ústavního soudu o neopodstatněnosti podaných návrhů dostatečným způsobem prokazovaly, byly by výzvy k odstranění vad ústavních stížností očividným formalismem neschopným přinést pro ochranu základních práv stěžovatelů cokoliv pozitivního.
V rámci námitek týkajících se porušení zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, stěžovatelé především tvrdili, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn a jejich skutky byly obecnými soudy nesprávně právně posouzeny. Dle názoru stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nedostatečné odůvodnění, neboť učiněný skutkový závěr není z rozsudku dostatečně zřejmý, především pokud jde o její zavinění. Oba stěžovatelé dále tvrdili, že byli zkráceni na svých obhajovacích právech, neboť jim nebylo umožněno vyjádřit se k důkazům v ústavní stížnosti podrobně specifikovaným. Uložený trest považují za nepřiměřený.
Ústavní soud je toho názoru, že podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelů s hodnocením v řízení provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými obecnými soudy. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby pravidelně přezkoumával, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně chráněných práv nebo svobod.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
K tvrzení stěžovatelů, že jim nebylo umožněno vyjádřit se k některým důkazům v řízení provedeným (v ústavních stížnostech podrobně specifikovaným), neboť v protokolech o hlavním líčení není žádná zmínka o tom, že se jich soud dotázal, zda se vyjádřit chtějí, Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava ČR a zákon o Ústavním soudu, není, aby rozhodl, jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatelů nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
V dané souvislosti Ústavní soud především poukazuje na skutečnosti vyplývající z vyžádaného trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 5/2005, dle nichž stěžovatelé i jejich obhájci byli osobně přítomni u hlavního líčení konaného dne 20. 9. 2005 (č.l. 535), dne 22. 9. 2005 (č.l. 543), dne 25. 10. 2005 (č.l. 550) a dne 15. 12. 2005 (č.l. 577), kdy měly být inkriminované důkazy prováděny. Ústavní soud je toho názoru, že byla-li skutečně kontradiktornost řízení stěžovateli tvrzeným způsobem porušena, měli k nápravě takového stavu dostatek procesních prostředků a příležitostí, např. v závěrečných řečech v hlavním líčení, případně ve svých odvoláních. Jakékoliv námitky v tomto směru však stěžovatelé, jak z vyžádaného trestního spisu vyplývá, během řízení neuplatnili. Pokud tak činí až v ústavní stížnosti, nelze k nim - s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti obsažený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - přihlédnout.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatelů lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je obecný soud povinen poskytnout účastníkům veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu