ECLI:CZ:US:2007:4.US.1959.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1959/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Markem Gorgesem, advokátem, AK se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti postupu orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížností se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 7. 2007 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal, aby Ústavní soud nařídil orgánům činným v trestním řízení vydat mu příslušný protokol, resp. úřední záznam o podaném vysvětlení, který s ním byl sepsán. Stěžovatel uvedl, že dne 7. 12. 2006 na výzvu policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno, podal vysvětlení ve věci trestního oznámení podaného J. P. Stěžovatel uvedl, že podal vysvětlení v postavení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a po provedeném úkonu požádal, aby mu byla vydána kopie protokolu o podaném vysvětlení, což policejní orgán odmítl s odkazem na ustanovení §65 odst. 3 tr. řádu ve spojení s §65 odst. 1 tr. řádu. K žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu obvodní státní zástupkyně pro Prahu 1 nevyhověla, podnět stěžovatele k Městskému státnímu zastupitelství v Praze byl jako nedůvodný odložen.
Stěžovatel vytkl orgánům činným v trestním řízení, že porušují jeho ústavně zaručená práva, neboť má-li osoba podávající vysvětlení právo nahlédnout do spisu v části týkající se úkonu, jemuž měla právo být přítomna, pak za použití analogie by měla mít i právo pořídit si ze spisu v rozsahu práva nahlédnutí i kopii. Výklad dotčených ustanovení tr. řádu učiněný státním zastupitelstvím v tom smyslu, že nahlédnutí je pouze vizuální, stěžovatel označil za formalistický a domnívá se, že má-li někdo povinnost podepsat jakoukoliv listinu, čímž stvrzuje její správnost, musí mít právo obdržet její kopii. Stěžovatel nazíral na svůj případ i v souvislosti s problematikou práva na právní pomoc advokáta při podávání vysvětlení a v této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu II.ÚS 386/04 (publ. in Sb. n. u., sv. 35, str. 133), podle kterého v případě osoby podávající vysvětlení je právo na právní pomoc odůvodňováno především její nejistotou ohledně povahy, rozsahu a účelu podávaného vysvětlení, jakož i důsledků z tohoto plynoucích. Právo na právní pomoc není obvykle zpochybňováno u osob, u nichž je relativně zřejmé, že v případně neuplatnění by jejich práva mohla doznat újmy (obviněný, poškozený, osoba zúčastněná), což však neznamená, že právo na právní pomoc nemají osoby, jejichž práva, která by neuplatněním rovněž mohla doznat újmy, relativně zřejmá nejsou (osoba podávající vysvětlení, svědek). Podle názoru stěžovatele je ve světle těchto úvah Ústavního soudu vnímat a vykládat také právo osoby podávající vysvětlení na nahlédnutí do příslušné části spisu a na kopii protokolu, resp. úředního záznamu o podaném vysvětlení.
Z písemností přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo následující. Sdělením rady Policie ČR, ÚOK FK SKPV, Expozitura Brno, ze dne 9. 2. 2007, ČTS: OKFK-26/7-2006, nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o vydání kopie úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaného v souladu s ustanovením §158 odst. 5 tr. řádu s odůvodněním, že pro tento postup není v tr. řádu opory. K podnětu stěžovatele Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 přezkoumalo postup policejního orgánu a s jeho postupem se ztotožnilo. Ve sdělení ze dne 19. 3. 2007, čj. 0 ZN 1709/2006-54, příslušná obvodní státní zástupkyně zopakovala, že stěžovatel nebyl v procesním postavení obviněného, poškozeného ani zúčastněné osoby a právo, které mu svědčilo, tj. nahlédnout do sepsaného záznamu, mu nebylo upřeno. Městské státní zastupitelství v Praze přezkoumalo činnost obvodního státního zastupitelství a přípisem ze dne 6. 6. 2007, čj. 3 KZN 2418/2006-31, vyrozumělo stěžovatele, že jeho podnět odložilo jako nedůvodný. Ve vyrozumění městský státní zástupce vyložil, jak je třeba rozumět právu na nahlížení do spisu a po výkladu ustanovení §65 odst. 1 a odst. 3 tr. řádu stěžovatele poučil, že podezřelého nelze zahrnout do okruhu osob, kterým trestní řád přiznává právo pořizovat si na své náklady kopie protokolu či úředního záznamu o podaném vysvětlení.
Ústavní soud přezkoumal postup orgánů činných v trestním řízení, napadený stěžovatelem a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z toho, že jeho zásah do přípravného řízení, včetně jeho fáze zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, přichází v úvahu zcela výjimečně, neboť trestní řízení představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze akceptovat pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tr. řádu, kdy postup orgánů činných v trestním řízení zcela se vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit; zpravidla tomu tak bývá v případech, kdy zahájení trestního stíhání je spojeno s výrazným zásahem do základních práv a svobod jednotlivce, např. vzetím do vazby. K takové situaci, vykazující rysy mimořádnosti a výjimečnosti, však ve stěžovatelově případě nedošlo.
Stěžovatel, jak sám tvrdil, řádně poučen a za přítomnosti advokáta, poskytl policejnímu orgánu vysvětlení, o kterém byl sepsán úřední záznam. Kopie záznamu nebyla stěžovateli ani jeho právnímu zástupci vydána. Vzhledem k povaze úředního záznamu o podaném vysvětlení Ústavní soud nepovažuje nevydání jeho kopie osobě, která vysvětlení podala, za postup orgánu veřejné moci, který je způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. Úřední záznam o podaném vysvětlení slouží pouze jako podklad pro orgán činný v trestním řízení pro další rozhodnutí, např. o tom, zda určité osoby mají být vyslechnuty, či nikoliv, případně, zda osoba, která podala vysvětlení, má být vyslechnuta jako svědek, a jako důkaz v řízení před soudem je (zásadně) nepoužitelný. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže být s obsahem záznamu konfrontován, což zejména znamená, že záznam nesmí být čten v hlavním líčení (ledaže jde o postup dle ustanovení §314d odst. 2 tr. řádu, přičemž však čtení tohoto záznamu v hlavním líčení je vázáno na souhlas státního zástupce i obviněného) a na jeho podkladě soud nemůže hodnotit věrohodnost poskytnuté výpovědi. Nemá-li tedy podání vysvětlení negativní vliv na toho, kdo je poskytl, nemůže být nevydání kopie úředního záznamu o podaném vysvětlení považováno za úkon, který tento negativní vliv vyvolá, čili jej též nelze považovat za zásah porušující právo na obhajobu. K řečenému dále nutno dodat, že stěžovatel opakovaně chybně zaměňuje záznam o podaném vysvětlení s protokolem o úkonu provedeném v trestním řízení; charakteristika těchto listin je však zásadně odlišná. Též v důsledku toho je lichá stěžovatelova námitka, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do práva na obhajobu, neboť prý "má-li někdo povinnost ve smyslu zákona podepsat jakoukoliv listinu, čímž stvrzuje její správnost, musí tomu odpovídat také právo obdržet kopii takové listiny". Zde stěžovatel přehlíží, že žádná povinnost podepsat úřední záznam o vysvětlení pro osobu vysvětlení podávající zákonem reglementována není (ba naopak podpis této osoby měl by být spíše výjimkou, přičemž ale uplatnění takové výjimky za vadu záznamu označit nelze).
Volá-li stěžovatel po tom, aby požadovaným nálezem Ústavní soud sjednotil praxi orgánů činných v trestním řízení, neboť ty v některých případech žádané kopie poskytují a v jiných nikoliv, přehlíží, že posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); ta ve stěžovatelově případě narušena nebyla. Ústavní soud však tímto svým rozhodnutím nehodlá označit za chybný postup spočívající v poskytování kopií o podaných úředních záznamech. Rozdílnost praxe nemusí být v tomto směru nutně (jak stěžovatel předpokládá) výsledkem libovůle, neboť lze si dobře představit, že vyvěrá z odlišností každého případu, kteréžto odlišnosti mohou opodstatnit rozumnost i proporcionalitu toho či onoho postupu.
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že se řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a proto spatřuje prostor pro svůj zásah v této fázi trestního řízení pouze výjimečně. Takovou situaci ve stěžovatelově případě - jak již uvedeno - neshledal. Ke stěžovatelem nastíněné paralele s právními závěry stran právní pomoci (nález II.ÚS 386/04) Ústavní soud uvádí, že právo na právní pomoc je zaručeno na ústavní úrovni takovým způsobem, že zde není dán žádný prostor pro jeho vyloučení obecnou úpravou. I toto právo má svoje hranice, k jejichž rozšíření způsobem, jaký naznačil stěžovatel, Ústavní soud neshledal, s ohledem na shora vyložené účinky úředního záznamu o podání vysvětlení, žádný rozumný důvod. Z tohoto závěru pak vyplývá, že tvrzení o porušení čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy zaručující vymezený komplex práv obviněnému, není tvrzením případným již proto, že stěžovatel v postavení obviněného nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. října 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu