ECLI:CZ:US:2007:4.US.2019.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2019/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti RNDr. Z. D., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem AK Praha 7, Přístavní 16a/1528, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 12 P 23/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 641/2006, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 641/2006, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími byla porušena zejména základní práva jejího syna nezl. Š. zakotvená v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 641/2006.
Těžiště porušení ústavnosti stěžovatelka spatřovala v nedostatcích důkazního řízení, neboť podle jejího názoru při jednání konaném u soudu prvního stupně nebyly provedeny důkazy stěžovatelkou navržené, zejména výslech nezl. Š., přičemž soud neprovedení důkazů nijak neodůvodnil. Další nedostatky stěžovatelka spatřovala v absenci řádného odůvodnění napadeného rozsudku prvního stupně, který podle jejího názoru nemá náležitosti kladené na rozsudek ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., což činí tento rozsudek nepřezkoumatelným. Stejný rozsudek pak podle stěžovatelky je výrazem libovůle soudu, neboť neobsahuje hodnocení věrohodnosti provedených důkazů, nelze z něho zjistit, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. III. ÚS 511/05. Pokud se týká porušení základních práv nezl. Š., stěžovatelka má za tom že pokud nezl. Š. byl vyslechnut pouze sociální pracovnicí (a to rok a půl před rozhodnutím soudu) a znalkyní, nikoliv soudem, jde o nesprávný postup, jelikož nezl. Š. by měl být vyslechnut přímo soudem.
Z předložené ústavní stížnosti přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 P 23/2005 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 2006, č. j. 12 P 23/2005-369, bylo ve věci péče o nezl. Š. H., bytem u stěžovatelky, rozhodnuto o úpravě styku nezletilého s jeho otcem P. H.. Stěžovatelka s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasila a podala proti němu odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č. j. 18 Co 641/2006-453, ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tímto rozsudkem změnil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2002, č. j. 25 Nc 40/2000-136 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č. j. 25 Co 341/2002-160.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou a zda je Ústavní soud příslušný k jejímu projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může Ústavní soud zabývat také věcně.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem.
Ústavní soud vázán ústavním pořádkem a v návaznosti na tento i zákonem o Ústavním soudu konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelkou a nikoliv jejím synem Š. H. V části, ve které se stěžovatelka domáhá ochrany práv svého syna, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud vzal dále v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud vědom si skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Van Hurk proti Nizozemí, 1994, in ASPI). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Z uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud odkaz stěžovatelky na nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. III. ÚS 511/05 za nepřípadné.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhala, shledán nebyl. Napadené rozsudky obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny, v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatelky, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z toho důvodu postačí na obsah odůvodnění rozsudků obecných soudů odkázat s tím, že jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. O aplikaci podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se evidentně nejedná (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 303/04, IV. ÚS 221/04 a další).
Ve vztahu k výtce mající z pohledu judikatury Ústavního soudu kvalitu námitky "opomenutých důkazů" patří se potom dodat, že i v tomto ohledu se s nevyhověním tomuto důkaznímu návrhu obecné soudy zcela korektním způsobem vypořádaly, když nevyhovění důkaznímu návrhu podložily odůvodněním jsoucím zcela ve shodě s kautelami v judikatuře Ústavního soudu vytčenými (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Proto nebylo lze přisvědčit ani tvrzené důvodnosti uvedeným způsobem konstruované námitky stran realizace důkazního řízení.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např.rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - A. B. proti Slovensku, 2003, in ASPI), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující k ochraně práv nezl. Š. H. odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným a ve zbytku ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud samostatným usnesením o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu