ECLI:CZ:US:2007:4.US.2034.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2034/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Olomouc, Tř. Svobody 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 6. 8. 2007 a písemně doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení (správně rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 2903/2005-276 s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
Z podané ústavní stížnosti a připojené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 4. 11. 2003 u Okresního soudu v Olomouci domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), když její manželství se Z. S. skončilo rozvodem. Za trvání manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2000, č. j. 15 C 207/99-19, zúženo SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Dne 1. 10. 2004 vydal Okresní soud v Olomouci rozsudek č. j. 12 C 181/2003-188, kterým přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky specifikované movité věci a garáž s pozemkem v k. ú. Šternberk, v celkové hodnotě 237.662,- Kč, do výlučného vlastnictví Z. S. pak specifikované movité věci a zůstatek finančních prostředků na účtu, tedy věci v celkové hodnotě 269.492,60 Kč. Dále Z. S. zavázal k povinnosti zaplatit stěžovatelce na úplné vyrovnání podílu částku 801.714,30 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Z. S. podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, ve kterém uplatnil námitky týkající se tzv. vypořádací fikce podle §150 odst. 4 občanského zákoníku a zahrnutí leasingových splátek do zaniklého SJM. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací změnil napadený rozsudek rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246 ve znění doplňujícího usnesení tak, že účastníkům přikázal do výlučného vlastnictví věci a zůstatek na účtu stejně jako soud prvního stupně a uložil Z. S., aby stěžovatelce zaplatil na vypořádání podílů ze zaniklého SJM částku 97.210,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností posoudil stěžovatelkou předestřenou otázku, zda odvolací soud správně vypořádal SJM ohledně leasingových splátek zaplacených za trvání manželství na automobil používaný podnikajícím manželem do doby, kdy bylo rozhodnutím soudu SJM zúženo a dospěl k závěru, že vypořádání SJM ohledně leasingových splátek na automobil není správné a rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř zrušil. Protože se podle závěru dovolacího soudu důvod nesprávnosti vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila právní názory Nejvyššího soudu vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud jako soud dovolací měl rozhodnutí soudu odvolacího přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 první věta o. s. ř.) a nezabývat se otázkou zúžení SJM a s tím související zákonnou fikcí dle §150 odst. 4 o. s. ř. občanského zákoníku.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), tj. zabýval se jeho přípustností.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) . Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatelka má zachovánu možnost domáhat se ochrany svých práv zaručených ústavním pořádkem v průběhu řízení pokračujícího před obecnými soudy.
Z uvedených důvodů soudkyně zpravodajka podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítla podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka