ECLI:CZ:US:2007:4.US.209.07.1
sp. zn. IV. ÚS 209/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) E. V. a b) J. Gr., obou zastoupených JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. března 2006 č. j. 10C 195/2001-180 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 8 Co 537/2006-196, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a 1. J. Z. a 2. M. Z. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. ledna 2007 napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě stěžovatelek o ochranu vlastnického práva s tvrzením, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádějí, že se žalobou domáhaly odstranění stavby, která byla zřízena na jejich pozemku žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem) bez stavebního povolení i souhlasu vlastníků, dále toho, aby se zdrželi užívání studny a sklepa rovněž se nacházejících na pozemku stěžovatelek. V původním rozhodnutí soud prvního stupně stěžovatelkám vyhověl, jeho rozhodnutí však bylo odvolacím soudem zrušeno, přičemž odvolací soud zavázal v dalším soud prvního stupně zabývat se otázkou (vydržení práva mít stavbu na cizím pozemku dle §130 obč. zák.), která dosud v řízení nezazněla. Tento argument využili následně žalovaní, kteří však až doposud svou obranu na vydržení nestavěli a nepředkládali v tomto ohledu soudu ani žádné důkazy. Ovšem ani poté, co jej uplatnili, nepředložili okresnímu soudu ke svým tvrzením žádné důkazy ve vztahu k získání vlastnického práva k cizím nemovitostem formou institutu vydržení podle občanského zákoníku. Přesto odvolací soud odvolání podanému stěžovatelkami nevyhověl, přičemž ani v jeho rozhodnutí, ani v rozhodnutí soudu prvního stupně není přesvědčivě zdůvodněno, ve které době mělo k vydržení vlastnického práva žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem) dojít, ani z čeho je dovozována jejich dobrá víra. Naopak soudy dle stěžovatelek nepovažovaly za potřebné vyjádřit se k jejich námitkám stran běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, a omluvitelnosti omylu držitele v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatelky poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a odborné články JUDr. Spáčila). Takový postup má dle stěžovatelek za následek zásah do jejich ustavně zaručených práv, proto navrhují, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jakož i spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 10 C 195/2001.
Okresní soud ve Vsetíně ve svém vyjádření popřel, že by v řízení došlo k porušení ústavních práv stěžovatelek. Aniž by učinil jakýkoliv procesní návrh, odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě rovněž vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatelek zaručené ústavním pořádkem. Proces byl dle něj veden podle zákonných předpisů a ostatně stěžovatelky namítají v podstatě pouze to, že soudy obou stupňů přihlédly k obraně žalovaných (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem), která byla uplatněna ohledně vydržení věcných práv až v průběhu řízení, a dále, že rozsudky soudů obou stupňů nebyly náležitě odůvodněny. Krajský soud poukazuje na to, že dle běžné judikatury rozhodujícího senátu lze v rozsudku odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně zcela, či zčásti, pokud se s ním odvolací soud ztotožňuje, jak se stalo v tomto případě. Rozsudek odvolacího soudu tak považuje za dostatečně odůvodněný v souladu s ust. §157 o. s. ř. Námitku, že žalovaní se zpočátku nebránili poukazuje na vydržení práv, považuje odvolací soud za právně bezvýznamnou. Tato námitka vyplývala po věcné stránce z obsahu jejich přednesů, přičemž nebylo třeba, aby žalovaní uvedli, pod který institut hmotného práva jimi tvrzené skutkové okolnosti podřazují a tvrzení žalovaných v tomto směru nebylo ani v rozporu s principem neúplné apelace, neboť bylo učiněno před tím, než věcně rozhodl soud I. stupně. Krajský soud tedy navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud zaslal vyjádření obou účastníků na vědomí stěžovatelkám, k těmto vyjádřením však již repliku neučinily.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podaly u Okresního soudu ve Vsetíně dne 8. srpna 2001 žalobu na ochranu vlastnického práva, v průběhu řízení postupně měněnou ke konečnému návrhu, aby žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) byla společně a nerozdílně uložena povinnost:
a) odstranit stavbu dřevěné kůlny na p. č. 2298 v obci a k. ú. Karolinka
b) vyklidit zemní sklep na p. č. 2301/6 v obci a k. ú. Karolinka a vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od tohoto sklepa
c) zdržet se užívání studny na p. č. 2301/6 v k. ú. a obci Karolinka, a
d) vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od přístřešku nad studnou shora označenou
e) odstranit kanalizaci - flexibilní děrovanou drenážní trubku žluté barvy z p. č. 2301/6 v k. ú. a obci Karolinka.
Rozsudkem ze dne 9. července 2004 č. j. 10 C 195/2001-126 okresní soud návrh uvedený pod písm. a), b), c) a d) zamítl (výrok sub. I.) a uložil žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) povinnost společně a nerozdílně odstranit kanalizaci - flexibilní děrovanou drenážní trubku, žluté barvy, z p. č. 2301/6 v obci a kat. území Karolinka, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok sub. II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (výrok sub. III). K odvolání podanému stěžovatelkami proti výrokům sub. I. a III. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. ledna 2005 č. j. 8 Co 749/2004-137 rozhodnutí soudu prvního stupně v obou napadených výrocích zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 3. března 2006 č. j. 10 C 195/2001-180 soud prvního stupně žalobu na uložení povinností uvedených shora pod body a), b), a c) znovu zamítl (výrok sub. I.) a uložil žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) povinnost společně a nerozdílně vydat žalobkyním (stěžovatelkám) klíč od přístřešku nad studnou shora uvedenou pod písm. c) návrhu [rozsudkem označenou ve výroku I. písm. c)] do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu (výrok sub. III). Okresní soud vyšel mj. ze zjištění, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 2297, 2298 a parc. č. 2301/6 v obci a k. ú. Karolinka na základě usnesení soudu ve věci projednání dědictví z 12. 12. 1997 (vlastnický podíl na uvedených pozemcích u každé z nich činí 3/12), žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) jsou vlastníci pozemku parc. č. 2299, na němž stojí jejich chata (č. p. 407), uvedené nemovitosti nabyli kupní smlouvou v roce 1980. V kupní smlouvě je přitom uvedeno, že p. č. 2299 a stav. plocha - dům č. 407 se prodávají "se sklepem, chlévem, stodolou, stromy a porosty". Z výpovědi účastníků pak soud zjistil, že vedlejší účastníci užívají a zamykají sklep i studnu, nacházející se na p. č. 2301/06 a v 80. letech (nejpozději v roce 1983-84) zbourali chlév a stodolu nacházející se na pozemku p. č. 2298 a na původních základech postavili (bez stavebního povolení) kůlnu. Nesporné přitom mezi účastníky bylo, že vlastníci či uživatelé domu č. p. 407 vždy odebírali vodu ze studny na p. č. 2301/6, neboť blíže domu nebyl jiný zdroj vody (od roku 1994-95 vedlejší účastníci studnu uzamykali). Pochybnosti o vlastnictví a užívacích právech vedlejších účastníků začaly vznikat až poté, co se stěžovatelky staly vlastnicemi nemovitostí. Soud posoudil zjištěnou situaci podle §130 odst. 1, §134 odst. 1, §151n a §151o obč. zák. a dospěl k závěru, že
- vedlejší účastníci jsou vlastníky sporné kůlny na poz. 2298, neboť ji zbudovali v osmdesátých letech na základech bývalého chléva a stodoly, přičemž právo mít stavbu na cizím pozemku odvozovali z vlastnictví původních nemovitostí, které po jejich koupi pro nevyhovující stav museli rozebrat. Soud dovodil, že žalovaní byli v dobré víře, že mají právo na cizím pozemku rekonstruovat svou nemovitost a svou dobrou víru opírali o vlastnictví původních staveb, ostatně ohledně stavby nové kůlny nebylo nikdy nic ze strany vlastníků pozemků namítáno. K problémům došlo až v roce 1994, v té době však již vedlejší účastníci právo odpovídající věcnému břemeni vydrželi. Není tedy žádný důvod pro ochranu majitelů pozemků pod ní, proto byla žaloba na odstranění stavby zamítnuta;
- vedlejší účastníci jsou vlastníky sklepa na pozemku parc. č. 2298, neboť jej získali na základě kupní smlouvy z roku 1980. Sklep se nachází na cizím pozemku, ale vzhledem k tomu, že prodávající byla zároveň i spoluvlastnicí tohoto pozemku, nepochybně její vůle směřovala k tomu, že pokud prodala dům č. p. 407 s příslušenstvím, které se nacházelo na jiném pozemku v jejím vlastnictví, dala souhlas s tím, aby nabyvatel byl oprávněn mít stavbu sklepa na cizím pozemku. Žalovaní byli na základě tohoto konkludentního souhlasu po dobu více než 10 let v dobré víře, že jsou oprávněni mít stavbu sklepa na cizím pozemku, a toto právo nebylo nikým zpochybňováno až do nabytí vlastnictví k pozemku stěžovatelkami. Totéž dle soudu prvního stupně platí i pro právo vedlejších účastníků mít na cizím pozemku stodolu, resp. kůlnu. Stěžovatelky nemají ke sklepu žádné právo a není tedy dán právní důvod, pro který by měl být vyklizen a měly být stěžovatelkám vydány klíče od něj;
- studna však výslovně smlouvou převedena nebyla, ani nebylo prokázáno, že tvoří příslušenství k č. p. 407. Dobrá víra vedlejších účastníků užívat ji, resp. brát z ní vodu, však vychází ze skutečnosti, že při koupi domu jim bylo známo, že jeho vlastníci do této studny pro vodu chodí již léta a měli za to, že právo užívat studnu je spojeno s vlastnictvím domu. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdci stěžovatelek bránili vedlejším účastníkům ve výkonu tohoto práva. Právo odebírat vodu ze studny, které je obsahově shodné s právem užívání studny, vedlejší účastníci vydrželi, neboť je vykonávali nerušeně po dobu delší deseti let. Studna je ovšem ve vlastnictví stěžovatelek (nachází se na jejich pozemku, jehož je příslušenstvím, vlastnictví vedlejších účastníků prokázáno nebylo), a proto soud sice žalobu na uložení povinnosti zdržet se užívání studny zamítl, vyhověl však co do uložené povinnosti klíče od přístřešku nad studnou stěžovatelkám vydat.
K odvolání stěžovatelek se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěry skutkovými i právními soudu prvního stupně.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly stran návrhu stěžovatelek splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od toho, že stěžovatelkám bylo výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně, který podanou ústavní stížností napadají, v části žaloby vyhověno a tento výrok nebyl dotčen ani podaným odvoláním (což vyplývá především z podaného odvolání samého, viz č. l. 187 spisu). Dle ust. §72 odst. 1, 3 a 5 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost přitom lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost podaná proti výroku sub. II. rozsudku soudu prvního stupně je tak třeba považovat za nepřípustnou.
Ve vztahu k výrokům sub. I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku soudu odvolacího, Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelek přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelky svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložily, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přezkum věcné správnosti či legality jimi napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelky na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ani tvrzení o zásahu, nijak neargumentované, do základních práv stěžovatelek, není s to posunout ústavní stížnost do ústavněprávní roviny. Ústavní soud přesto přezkoumal obě napadená rozhodnutí a řízení, jenž předcházelo jejich vydání, ze všech v úvahu přicházejících aspektů, a neshledal, že by došlo k porušení jakýchkoliv principů soudního procesu, jimiž by mohla být dotčena práva stěžovatelek. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatelky na podporu svých tvrzení jinou argumentaci, než kterou uvedly v odvolání a se kterou se odvolací soud dle názoru soudu Ústavního řádně a ústavně konformně vypořádal. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelek při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Rovněž skutečnost, že odvolací soud v rozhodnutí, jímž zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně, uložil tomuto soudu, aby se skutkovými okolnostmi zabýval rovněž z pohledu případné aplikace ust. §130 a 134 obč. zák., přičemž na této výzvě následně založili vedlejší účastníci svoji procesní obranu, může být těžko pokládána za dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Pravidla občanského soudního řízení spočívají mj. na tom, že účastníci tohoto řízení mají povinnost tvrdit a prokázat skutkové okolnosti (tzv. břemeno tvrzení a břemeno důkazní, §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř.); právní posouzení těchto v řízení zjištěných okolností není jejich úkolem, podřazení skutkových okolností určité hmotněprávní normě je úlohou především soudu. Případnou právní argumentací účastníků soud až na výjimky není vázán. Soud je povinen zkoumat zjištěné skutečnosti ze všech v úvahu přicházejících možností aplikace konkrétní právní normy. Pokud soud prvního stupně tento svůj úkol řádně nesplnil a tuto povinnost mu odvolací soud připomněl, nelze dovozovat, že by takový postup vedl k porušení principů spravedlivého procesu. V dané věci se ostatně obrana žalovaných (vedlejších účastníků) neodvíjela od právního názoru odvolacího soudu. Jejich obrana spočívala na tvrzení, které bylo rovněž v řízení prokázáno, že nemovitosti, jejichž vyklizení, později odstranění, a studnu, jejíhož neužívání se domáhaly stěžovatelky, vlastní, resp. oprávněně užívají.
Ústavní soud je v tomto ohledu nucen konstatovat, že argumentace stěžovatelek spočívá zčásti na omylu, že oba soudy rozhodovaly o vydržení vlastnického práva k nemovitostem v užívání vedlejších účastníků (sklepa, studny a stodoly), a je proto nepřípadná. Závěr o nedůvodnosti žaloby však shodně v rozhodnutí obou soudů spočívá na tom, že žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) vydrželi nikoliv vlastnické právo k pozemkům, na nichž se sporné stavby nacházejí (a lze souhlasit se stěžovatelkami, že pro takový závěr nelze najít v provedeném dokazování oporu), nýbrž právo odpovídající věcnému břemeni na nemovitostech (nadále ve vlastnictví stěžovatelek) užívat studnu a mít na cizím pozemku stavbu (stodoly a sklepa). Toto své právo odvíjejí od skutečností, které nastaly již za právních předchůdců stěžovatelek na základě ustanovení kupní smlouvy, kterou získali vlastnické právo k domu č. p. 407 a stodole a chlévu postaveným na pozemku č. p. 2301/6. Na základech dřívějšího chléva a stodoly vznikla následně stavba jiná, dnešní kůlna, rovněž tato je ve vlastnictví žalovaných (vedlejších účastníků). Přitom její režim nelze, jak správně dovodil již soud prvního stupně, podřadit režimu neoprávněné stavby, byť byla postavena bez stavebního povolení. Dle ust. §135c odst. 1 obč. zák. lze se domoci odstranění stavby pouze tam, kde je stavba zřízena na cizím pozemku bez oprávnění k jejímu zřízení. O takový případ se však zřetelně nejedná. Stěžovatelé odvodili své právo mít stavbu na cizím pozemku od vlastnictví staveb původních (chléva a stodoly), které rovněž nabyli jako stavbu na cizím pozemku. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by toto jejich právo bylo pod dobu vydržecí lhůty (plynoucí od nabytí vlastnického práva ke stavbám kupní smlouvou, tedy od roku 1980) jakkoliv zpochybněno. Proto jim nadále v podobě věcného břemene, jehož obsahem je oprávnění mít stavbu na cizím pozemku, váznoucího na nemovitostech stěžovatelek, náleží. Ze skutečnosti, že k přestavbě bývalé stodoly a chléva na dnešní kůlnu došlo bez stavebního povolení, nelze ničeho vyvozovat, neboť pro režim stavby na cizím pozemku z hlediska občanskoprávního je tato skutečnost zcela bez významu.
Ve vztahu ke studni rovněž soud prvního stupně správně dovodil, že se jedná o příslušenství pozemku, na němž se nachází. Přesto užívání této studny nelze vedlejším účastníkům upřít, neboť začali tuto studnu užívat v přesvědčení, že jsou k tomu oprávněni, a toto přesvědčení odvíjejí od dlouhodobých užívacích vztahů v místě, vzniklých již před okamžikem, kdy sami dům, k němuž se užívání studny váže, nabyli. Přitom toto jejich oprávnění studnu užívat nebylo právními předchůdci stěžovatelek nijak zpochybňováno.
Ani v jednom případě se však vedlejší účastníci na základě stížností napadených soudních rozhodnutí nestali vlastníky sporných pozemků p. č. 2301/6, 2298 nebo 2297, nebo jejich částí, jak dovozují stěžovatelky. Pouze na základě dlouhodobých užívacích vztahů, jejichž základ byl založen jednak kupní smlouvou na nemovitosti z roku 1980 (sklep a stodola), jednak dobrou vírou v oprávněnost užívání (studny) spojenou s uzavřením uvedené kupní smlouvy a převodem vlastnického práva k domu, vydrželi věcné břemeno na těchto pozemcích váznoucí. Oba soudy se přitom vypořádaly se všemi skutečnostmi rozhodnými pro dané právní posouzení ve všech jeho aspektech dostatečným způsobem. Další argumentaci ve vztahu, zda je vydržení věcného břemene založeno na omylu vedlejších účastníků a nakolik je možné tento omyl považovat za oprávněný, je již proto bezpředmětné, zejména proto, že neodpovídá zjištěným skutečnostem (titul vzniku držby a užívání věcí je zde jiný - vlastnictví ke stavbám na cizím pozemku nabytým kupní smlouvou a dlouhodobé nikým nezpochybňované užívání studny na cizím pozemku, jež je jediným zdrojem vody pro dům č. p. 407) a žádné nové skutečnosti, které by takové právní posouzení odůvodňovaly stěžovatelky netvrdily ani neprokázaly.
Stran námitky možnosti vydržení a zápočtu délky vydržení poukazuje Ústavní soud na své závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2000 sp. zn. II. ÚS 196/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, n. č. 120, C. H. Beck, Praha 2000), dle nichž "do vydržecí lhůty podle §134 obč. zákoníku lze započítat i dobu držby uskutečňované před 1. 1. 1992 (tj. před novelizací obč. zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, příp. též jde-li o vydržení subjektem nezpůsobilým vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou)." Z pohledu dnešní právní úpravy není rozhodné, zda předmět vydržení byl k vydržení způsobilý podle tehdejších právních předpisů (o oprávněnosti držby, u níž platí pravidlo odlišné, přitom není pochyb), neboť veškerá omezení v tomto směru pozbyla účinnosti uvedenou novelizací. Vedlejší účastníci vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni nejpozději od roku 1980, jejich práva byla zpochybňována stěžovatelkami nejdříve v roce 1997 (kdy nabyly vlastnické právo k pozemkům). Ústavní soud nepovažuje za pochybení, pokud se obecné soudy nezabývaly přesně datem, kdy k vydržení došlo, neboť pro vedené řízení postačil závěr o tom, že se tak stalo a žaloba na ochranu vlastnického práva nemůže být uznána důvodnou.
Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nejednaly svévolně. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, ani v ostatních aspektech nevyplývá, že by v řízení bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak uvádí stěžovatelky. Stěžovatelkám nebylo bráněno, aby se domáhaly stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Oba soudy přitom postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup řádně a přiléhavě odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Odůvodnění rozsudků soudy obou stupňů lze považovat za srozumitelné a logické včetně rozboru úvah, jimiž se oba soudy řídily při hodnocení důkazů a interpretace a aplikace ustanovení právních předpisů použitých pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěr obou soudů je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z uvedených důvodů nelze ani konstatovat porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Takovou ochranu lze totiž poskytnout pouze tam, kde je to na místě - proti zásahům do vlastnického práva, které jsou neoprávněné nebo učiněné bez právního důvodu. Dle odst. 3 tohoto ustanovení vlastnictví zavazuje a nesmí jej být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. V daném případě k užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatelek vedlejšími účastníky je dán řádný právní důvod, proto vlastnická ochrana není na místě. Pokud by soud takovou ochranu poskytl, byli by to vedlejší účastníci, u nichž by k porušení práva na ochranu jejich vlastnických a analogicky i užívacích práv došlo.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovaly porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu