ECLI:CZ:US:2007:4.US.2228.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2228/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů F. H. a J. H., zastoupených Mgr. Ladislavem Trpkošem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2005, č.j. 19 Co 80/2005-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2007 doručen návrh v elektronické podobě na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 28. 8. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž ten v právní věci J. B. a M. B. v postavení žalobců proti stěžovatelům v postavení žalovaných, o vyklizení pozemků, k odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen „okresní soud“) ze dne 26. 11. 2004, č.j. 6 C 112/2000-227, potvrdil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. v tom správném znění, že žalovaní jsou povinni vyklidit tam specifikované pozemky a vyklizené je předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku, potvrdil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích II. a III., a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé se domnívali, že krajský soud vydáním napadaného rozsudku zasáhl do jejich práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), stejně jako do jejich ústavně zaručených osobnostních a majetkových práv. Krajský soud při rozhodování předmětné právní záležitosti rovněž nerespektoval pravidlo ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve podrobně popsali průběh řízení před obecnými soudy. Ve vztahu k napadanému rozsudku krajského soudu stěžovatelé namítali, že proces dokazování, jak k tomuto přistoupil krajský soud, nese vady. Krajský soud totiž nesprávně uzavřel, že v případě prodejního stánku ve vlastnictví stěžovatelů se jedná o věc movitou, ač skutečnost je právě opačná, neboť prodejní stánek ve vlastnictví stěžovatelů, kterému bylo obcí Pec pod Sněžkou přiděleno popisné číslo, je nemovitostí. Krajský soud nadto nepřipustil stěžovateli navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, jenž by odstranil rozpory mezi závěry znaleckého posudku znalce Ing. Š. a závěry znaleckého posudku znalce Ing. H.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 6 C 112/2000. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatelů stran procesu dokazování před krajským soudem považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatelů tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jejich nesouhlasu s rozhodnutím krajského soudu, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Mají-li stěžovatelé za to, že krajský soud vadně hodnotil obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřel, že v případě prodejního stánku ve vlastnictví stěžovatelů se jedná o věc movitou, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatelů při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích okresní a krajský soud podrobily svému zkoumání právní povahu prodejního stánku ve vlastnictví stěžovatelů. V rozsudku ze dne 26. 11. 2004 okresní soud vyjmenoval důkazy a rozvedl důvody, na jejichž podkladě usoudil, že stánek v době svého zřízení i v současné době je stavbou movitou (zejm. č.l. 229-230). K odvolání stěžovatelů se pak krajský soud v napadaném rozsudku vypořádal s jejich odvolacími námitkami stran určení právní povahy prodejního stánku ve vlastnictví stěžovatelů, přičemž krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že uvedená stavba byla v době zřízení, a je také v současné době, věcí movitou (č.l. 248). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatelů garantovaných jim Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výtce stěžovatelů, dle níž nevyhovění jejich návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem ze strany odvolacího soudu způsobilo neoprávněné zasažení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Obecné soudy zásadně nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy, nevyhoví-li však návrhu účastníka řízení na doplnění dokazování, je na obecném soudu, aby ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v tomto směru namítají, že krajský soud pochybil, jelikož nepřihlédl k podstatnému důkazu, který byl jimi navržen, k čemuž Ústavní soud doplňuje, že v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu skutečně absentuje výslovné vypořádání se s důkazním návrhem v podobě revizního znaleckého posudku, který stěžovatelé přednesli v písemném vyhotovení odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 26. 11. 2004 (č.l. 232-233) a v rámci jednání konaného před odvolacím soudem dne 14. 4. 2005 (č.l. 243). Ač ovšem Ústavní soud v napadaném rozhodnutí krajského soudu shledal takto specifikovanou vadu, nemohl současně přehlédnout, že z odůvodnění napadaného rozsudku odvolacího soudu se bez pochybností podává, z jakých příčin považoval krajský soud obstarání revizního znaleckého posudku za nadbytečné. Stěžovatelé totiž svou argumentaci, jíž se domáhali zajištění revizního znaleckého posudku, vystavěli na tvrzené rozpornosti závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Š. a závěrů znaleckého posudku znalce Ing. H., resp. na nutnosti rozpory závěrů znaleckých posudků odstranit (zejm. č.l. 243), k čemuž však krajský soud konstatoval, že: „Tento závěr jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku Ing. M. H., dle něhož objekt není spojen se zemí pevným základem. Znalecký posudek Ing. M. H. je přesvědčivý, je logicky odůvodněn a je též v souladu i se zprávou Městského úřadu v Peci pod Sněžkou, stavebního úřadu, ze dne 4. 11. 2002, z níž vyplývá, že znalec Š. pouze zjistil pevné spojení mezi panely a dřevěným rámem kiosku, nikoliv spojení stavby se zemí pevným základem a že dřevěná stavba kiosku byla do panelů zakotvena proto, aby nebyla odnesena větrem.“ (č.l. 248). Z takto citovaného je zřejmé, že krajský soud nevnímal potřebu odstraňovat případné rozpory mezi závěry obou znaleckých posudků, neboť znalecký posudek Ing. Š. měl za neúplný a jeho závěry za nesprávné, nebylo tedy dle přesvědčení krajského soudu namístě důkazní materiál rozšiřovat o revizní znalecký posudek. Za takto naznačených okolností, kdy se odvolací soud návrhem stěžovatelů na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem formálně nezabýval, nicméně materiálně se k tomuto návrhu stěžovatelů vyslovil, přičemž Ústavní soud nenalézá potřebu na závěrech krajského soudu v tomto směru čehokoli měnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněna, tedy zmíněný nedostatek odůvodnění napadaného rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatelů zaručených jim Listinou. Ústavní soud tak uzavírá, že nemohl přehlédnout procesní pochybení, jehož se dopustil v předmětné věci odvolací soud, avšak přes toto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru o ústavní souladnosti napadaného rozsudku krajského soudu, jelikož vada odůvodnění tohoto rozhodnutí nenabyla takové intenzity, aby posunula ústavní stížností napadané rozhodnutí z roviny protizákonné do roviny protiústavní.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaného rozhodnutí krajského soudu tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení, resp. část výroku potvrzující odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích II. a III. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů právě těmito výroky či jejich částmi, což ostatně stěžovatelé ani netvrdili, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu