ECLI:CZ:US:2007:4.US.238.04.1
sp. zn. IV. ÚS 238/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. W., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 2. 2005, č.j. 5 Tdo 105/2005-579, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, č.j. 11 To 94/2004-526, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 2003, č.j. 1 T 123/2001-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelem v dalším doplněný dne
16. 5. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen „okresní soud“) byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) následně svým usnesením ze dne 8. 4. 2004 zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“) usnesením ze dne 2. 2. 2005 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se domníval, že postupem obecných soudů, jež projednávaly jeho obvinění ze spáchání trestného činu, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. k odepření práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jeho osobě ze strany obecných soudů.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel především ve skutečnosti, že mu soudce při hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 24. 10. 2003 neudělil prostor pro jeho závěrečnou řeč, rovněž mu před vynesením odsuzujícího rozsudku upřel právo posledního slova. Stěžovatel taktéž poukazoval na přípis svého právního zástupce datovaný dnem 18. 3. 2003, jenž byl zaslán okresnímu soudu ke sp. zn. 1 T 123/2001, jehož obsah byl tvořen procesním návrhem stěžovatele ve smyslu ustanovení §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), k odnětí věci okresnímu soudu a jejímu přikázání z důležitých důvodů k Okresnímu soudu v Děčíně. Okresní soud ovšem tento návrh v rozporu s pravidly trestního řádu nepostoupil nadřízenému soudu k rozhodnutí, o tomto návrhu tak nebylo doposud nikterak rozhodnuto. Stěžovatel tak v této části uzavřel, že v trestním řízení provedeném mimo meze stanovené zákonem, za současného porušení základních práv stěžovatele ze strany okresního soudu, nebylo možno dospět ke spravedlivému rozhodnutí. V dalším pak stěžovatel polemizoval s právními závěry Nejvyššího soudu ČR, kterému vytýkal zejména označení dovolání stěžovatele za neopodstatněné a přehlédnutí změny znění ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“), k níž došlo přijetím zákona č. 105/2000 Sb.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 1 T 123/2001. Z tohoto zjistil, že dle výroku napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatel jako jednatel České konsolidační spol. s r. o., na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, nesplnil povinnosti stanovené mu v ustanovení §17 zákona o konkurzu a vyrovnání, kdy ustanovenému správci konkurzní podstaty nepředal veškeré potřebné doklady, úplné účetnictví, inventární seznamy, faktury, pokladní doklady, bankovní výpisy, předávací protokoly, originály smluv, které úpadce uzavřel, neposkytl požadovaná nutná vysvětlení, a to i přesto, že ho ke splnění této povinnosti správce opakovaně vyzýval a tato povinnost mu byla uložena i usnesením Krajského obchodního soudu v Praze. Za toto jednání, které okresní soud kvalifikoval jako spáchání trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 trestního zákona, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Krajský soud a Nejvyšší soud ČR následně k odvolání, resp. dovolání stěžovatele, rozhodly tak, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 1 T 123/2001, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření stručně odmítl námitky stěžovatele obsažené v jeho ústavní stížnosti a odkázal na napadaná rozhodnutí okresního a krajského soudu. Krajský soud poukázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 4. 2004, přičemž připojil, že k námitkám stěžovatele stran procesního postupu soudu I. stupně není schopen se zasvěceně vyjádřit, neboť nedisponuje příslušným soudním spisem. Nejvyšší soud ČR v rámci svého vyjádření nejdříve přednesl stanovisko, dle něhož napadaným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V dalším Nejvyšší soud ČR upřesnil některé z myšlenek, které zahrnul do ústavní stížností napadeného usnesení. Nejvyšší soud ČR tak navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. Okresní státní zastupitelství v Kolíně se k ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nevyjádřilo, Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se svými přípisy adresovanými Ústavnímu soudu svého postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti vzdaly.
Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky reagoval zejména na vyjádření okresního soudu, s jehož prohlášeními tam učiněnými se nebyl s to ztotožnit. Stěžovatel k těmto doplnil, že právo na závěrečnou řeč (§216 trestního řádu) a právo posledního slova po skončení závěrečných řečí uděleného předsedou senátu (§217 trestního řádu) patří mezi základní ústavní práva obžalovaného, o něž ten nemusí jakýmkoliv způsobem žádat.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl především výtky stran vedení řízení, jak k tomuto přistoupil v jeho trestní věci okresní soud. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou “superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu nemůže být napravování každého dílčího pochybení, k němuž v řízení před obecnými soudy došlo, neboť měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být výhradně zjištění, zda případná vada řízení je zásahem, jenž zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu obstaraného Ústavním soudem je zcela nepochybné, že stěžovatel dne 18. 3. 2003 požádal okresní soud prostřednictvím svého obhájce o delegaci dle §25 trestního řádu (č.l. 383 a násl.), okresní soud však tento návrh stěžovatele nepostoupil příslušnému nadřízenému soudu a nikterak na něj nereagoval. Označuje-li tedy stěžovatel ve své ústavní stížnosti v předchozím naznačený postup okresního soudu za rozporující znění ustanovení §25 trestního řádu, tomuto hodnocení stěžovatele Ústavní soud musí přisvědčit. Ústavní soud ovšem současně nemohl přehlédnout, že ve dnech 12. 8. 2003 (č.l. 419 a násl.), 4. 9. 2003 (č.l. 433 a násl.) a 14. 10. 2003 (č.l. 437 a násl.) se před okresním soudem konala hlavní líčení v trestní věci stěžovatele, přičemž v rámci každého z nich měl stěžovatel příležitost upozornit okresní soud na jeho pochybení ve vztahu ke stěžovatelově návrhu ve smyslu §25 trestního řádu a dožadovat se nápravy vadného postupu ze strany okresního soudu. Pokud takto stěžovatel neučinil, z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatele před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti do značné míry problematické, neboť již v hlavních líčeních u okresního soudu měl stěžovatel přednést výše předestřenou námitku, kterou ten předkládá až ve svém odvolání, dovolání, resp. ústavní stížnosti. Stěžovatel nadto svůj návrh na delegaci dle §25 trestního řádu ze dne 18. 3. 2003 odůvodnil zejména tím, že s ohledem na trvající a dlouhodobé onemocnění se doposud nemohl dostavit k hlavnímu líčení do Kolína (č.l. 383 a násl.). Jak je ovšem možné zjistit z protokolů o hlavních líčeních konaných u okresního soudu ve dnech 12. 8. 2003 (č.l. 419 a násl.), 4. 9. 2003 (č.l. 433 a násl.), 14. 10. 2003 (č.l. 437 a násl.) a 24. 10. 2003 (č.l. 442 a násl.), stěžovatel se poté všech těchto hlavních líčení osobně účastnil.
Ústavní soud taktéž konstatuje, že okresní soud při hlavním líčení dne 24. 10. 2003 stěžovateli upřel právo posledního slova, jak je zakotveno v ustanovení §217 trestního řádu (č.l. 443). K takto zjištěnému pochybení okresního soudu však Ústavní soud doplňuje, že toto podle přesvědčení Ústavního soudu nezpůsobilo relevantní újmu na ústavním právu stěžovatele na obhajobu, neboť nikoliv každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je současně porušením ústavního práva na obhajobu. Stěžovateli byla poskytnuta faktická možnost vyjádřit se na závěr hlavního líčení ke všem prováděným důkazům a uvést závěrečné návrhy ve své závěrečné řeči (č.l. 443), a rovněž tak na závěr veřejného zasedání po udělení slova ke konečným návrhům (č.l. 523), čehož také v obou případech využil. Po závěrečném slovu stěžovatele při hlavním líčení u okresního soudu dne 24. 10. 2003 již nenásledovaly řeči jiných stran a rozhodování soudu tak nebylo dalším proslovem ovlivněno. Stěžovatelovi tedy byla dána reálná příležitost přednést své stanovisko jako poslední procesní subjekt.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zastává přesvědčení, že každý proces je třeba pojímat jako celek (in globo). Je tak vždy nezbytné zvažovat míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Při přidržení se takto naznačeného tak Ústavní soud v této části uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů. Vady, jimiž zatížil okresní soud své rozhodování, jak byly specifikovány výše, nedosahují podle mínění Ústavního soudu roviny ústavněprávní. Trestní řízení ve věci stěžovatele, bude-li vnímáno jako celek, bylo dle zjištění Ústavního soudu spravedlivé, o čemž mimo jiné svědčí skutečnosti, Ústavním soudem uváděné v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, že stěžovatel měl v hlavních líčeních nejméně trojí příležitost upozornit okresní soud na jeho pochybení ve vztahu ke stěžovatelově návrhu dle §25 trestního řádu a dožadovat se nápravy vadného postupu ze strany okresního soudu, že stěžovatel byl osobně účasten hlavních líčení u okresního soudu ve dnech 12. 8. 2003, 4. 9. 2003, 14. 10. 2003, 24. 10. 2003, resp. že okresní soud nezasáhl do stěžovatelova ústavního práva na obhajobu.
Předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu své výtky vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, s těmito se Ústavní soud neztotožňuje. Dovolací soud postupoval ve věci stěžovatele v souladu s ústavními principy soudního řízení a šetřil právo stěžovatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR v rámci svého zákonného oprávnění podrobně zabýval námitkami stěžovatele z jeho dovolání, s těmito se vypořádal a ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal naplnění dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. b), písm. g), písm. l) trestního řádu ve věci stěžovatele, z čehož usoudil na zjevnou neopodstatněnost stěžovatelova dovolání (zejm. č.l. 580-582). Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy dovolací soud při rozhodování právní věci stěžovatele nikterak nevybočil z mezí ústavnosti.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost v té části, v níž směřuje vůči části výroku napadaného usnesení krajského soudu nařizující opravu tam specifikované písařské chyby v napadaném rozsudku okresního soudu, nutno považovat rovněž za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě touto částí výroku, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti tak dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a tudíž ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu