ECLI:CZ:US:2007:4.US.2455.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2455/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pelhřimov, Hrnčířská 115, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2007, č.j. 22 Cdo 3356/2006-206, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 27. 7. 2006, č.j. 15 Co 367/2006-179, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 2. 2006, č.j. 5 C 542/2003-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Spor vedený před obecnými soudy se týkal uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli), aby vyklidil blíže specifikovaný pozemek. Soud I. stupně v napadeném rozsudku žalobě vyhověl. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení a stěžovatele zavázal nahradit náklady řízení státu. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal stěžovatel i vedlejší účastník, který žádal změnu výroku o nákladech řízení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé a ohledně výroku o nákladech řízení státu. K odvolání vedlejšího účastníka přiznal tomuto náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a rovněž před soudem odvolacím. Stěžovatel podal ve věci dovolání, které ovšem bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm nebyla naznačena žádná právní otázka zásadního významu.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy obhajoval své jednání především tím, že dotčenou část předmětného pozemku, na které umístil hromadu svého stavebního materiálu, nabyl do vlastnictví na základě vydržení. Soudy však jednotně dospěly k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro nástup vydržení. Stěžoval má za to, že tuto otázku posoudily soudy nesprávně. V tom spočívá jádro jeho ústavní stížnosti, argument byl ovšem použit opakovaně již v řízení před obecnými soudy. K porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo dojít v důsledku toho, že soudy založily svá rozhodnutí na neúplně zjištěném skutkovém stavu. V souvislosti s tím bylo zasaženo i stěžovatelovo právo vlastnit majetek. Na podporu svých tvrzení uvádí stěžovatel námitky vůči důkazům provedeným v řízení, které mají tyto důkazy zpochybnit.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Tento postup, ke kterému stěžovatel formulací své ústavní stížnosti Ústavní soud vyzývá, by znamenal překročení pravomocí, které Ústavnímu soudu dává právní řád. Ústavní soud konstatoval, že všechny námitky stěžovatele směřují do oblasti tzv. podústavního práva a porušení základních práv je uváděno až jako důsledek neúspěchu stěžovatele ve sporu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy dostatečným způsobem zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí opřely o přesvědčivou a logickou konstrukci skutkových závěrů a navazujícího právního posouzení. Vypořádaly se rovněž se stěžovatelem navrhovanými důkazy, k jejichž provedení nepřistoupily. Ze strany obecných soudů tedy nedošlo k pochybení, které by se mohlo odrazit ve sféře základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud rovněž opakovaně uvádí, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé často dovolávají, v sobě neobsahuje právo na úspěch ve sporu. Pouhý nesouhlas se způsobem, jakým soudy věc rozhodly, a opakované uplatnění vlastního pohledu a argumentů, se kterými se soudy neztotožnily, nemůže založit zásah do základního práva účastníka řízení. Pokud je tedy ústavní stížnost postavena pouze na tomto druhu kritiky napadených rozhodnutí obecných soudů, nejedná se o stížnost opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29.října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu