ECLI:CZ:US:2007:4.US.246.05
sp. zn. IV. ÚS 246/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky JUDr. Evy Šimkové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Havlíčkova 4, zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 7 Ads 9/2004-57, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Cad 176/2003-28, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, detašovaného pracoviště v Českých Budějovicích, ze dne 1. 10. 2003, č. j. ČSSZ/2140/2003-6002/Mls, a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2003, č. j. NP/24832/261/03-9004/JR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích (dále jen "okresní správa sociálního zabezpečení") ze dne 17. 7. 2003, č. j. NP/24832/261/03-9004/JR, byla zamítnuta její žádost o vrácení přeplatku na pojistném na důchodovém pojištění osoby samostatně výdělečně činné a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 589/1992 Sb."), a to ve výši 252 166 Kč za roky 2000, 2001 a 2002. Okresní správa sociálního zabezpečení, jakož i všechny orgány, jež správnost jejího rozhodnutí v rámci řízení o opravných prostředcích přezkoumávaly, dospěly k závěru, že výkon funkce správce konkurzní podstaty je podnikáním a je tedy nutné jej považovat za výkon samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), jako je tomu například u advokáta. Z toho dovodily, že pro účely výpočtu výše pojistného je nutno do stěžovatelčiných příjmů zahrnout i odměnu za výkon funkce správce konkurzní podstaty. Stěžovatelka v opravných prostředcích proti rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení namítala, že se v případě výkonu funkce správce konkurzní podstaty nejedná o činnost vykonávanou samostatně, neboť všechny úkony podléhají souhlasu věřitelů a soudu, ani nejde o činnost vykonávanou soustavně, neboť o tom, zda bude stěžovatelka ustanovena správkyní konkurzní podstaty, v konkrétním případě rozhoduje soud a nikoliv sama stěžovatelka. Výkon funkce správce konkurzní podstaty není v ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona o důchodovém pojištění uveden, a to ani v poznámkách pod čarou, výklad provedený okresní správou sociálního zabezpečení je proto výkladem nepřípustně extenzivním. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že je nutné zvolit stejný postup vůči všem správcům konkurzní podstaty; stěžovatelce přitom bylo známo a též to v řízení před orgány veřejné správy doložila, že jedné osobě byl v obdobném případě přeplatek na pojistném vrácen a jiné bylo právo na jeho vrácení rovněž přiznáno, byť výplata přeplatku byla následně pozastavena. Stěžovatelka v kasační stížnosti upozornila mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 403/2002 Sb., v jehož odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že výkon správce konkurzní podstaty není podnikáním ani provozováním jiné hospodářské činnosti a nelze jej proto podřadit pod rámec vymezený čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Tento právní názor měl být orgány veřejné moci respektován, avšak nestalo se tak. Tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost nad rámec zákona, byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení, která rozhodovala v obdobných věcech nejednotně, pak i ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") odmítl provést stěžovatelkou navržený důkaz, týkající se prokázání odlišného postupu okresní správy sociálního zabezpečení v jiných obdobných věcech a tento svůj postup náležitě neodůvodnil. Tím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a rovněž povinnost vyplývající z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a poté, co byla doplněna přípisem ze dne 27. 6. 2005, splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu, sp. zn. 2 Cad 176/2003, a vyjádření účastníků řízení.
Všichni účastníci ve svých vyjádřeních vyslovili přesvědčení, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a navrhli, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, resp. odmítnuta. Okresní správa sociálního zabezpečení a Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště v Českých Budějovicích (dále jen "česká správa sociálního zabezpečení"), shodně uvedly, že dle ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona o důchodovém pojištění se výkonem samostatné výdělečné činnosti rozumí výkon jiné činnosti konané výdělečně na základě oprávnění podle zvláštních předpisů. Nevyžaduje se, aby činnost byla vykonávána soustavně či samostatně. Zvláštní předpisy, na něž citované ustanovení zákona o důchodovém pojištění odkazuje, jsou uvedeny v poznámce pod čarou, nicméně tento výčet je pouze demonstrativní, jak je patrno ze slova "např." a nadto poznámky pod čarou netvoří součást právního předpisu a nejsou proto ani závazné. Z těchto důvodů je možno za zvláštní předpis považovat i zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jakož například i zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Oba správní orgány dále odkázaly na ustanovení §5a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. a §7 odst. 2 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dle nějž se příjmy správce konkurzní podstaty zahrnují mezi příjmy z jiné samostatně výdělečné činnosti. Pro úplnost pak oba správní orgány rovněž poznamenaly, že stěžovatelka nepodala za roky 2000 až 2002 opravné daňové přiznání dle §15 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. Pokud jde o nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 403/2002 Sb., tento se netýká problematiky vracení přeplatku na pojistném. Okresní správa sociálního zabezpečení popřela, že by bylo v totožných věcech rozhodováno odlišně a v podrobnostech odkázala na své vyjádření ke kasační stížnosti. Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že panu Luboši Zelendovi byl přeplatek nesprávným postupem okresní správy sociálního zabezpečení vyplacen, nicméně po projednání dne 23. 1. 2004 jmenovaný pojistné vrátil. Ing. Františku Penzovi pak přeplatek na pojistném nikdy vyplacen nebyl. Krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že nález Ústavního soudu, na něž se stěžovatelka odvolávala, s projednávanou věcí nikterak nesouvisel. V předmětném řízení se nejednalo o charakteristiku výkonu funkce správce konkursní podstaty, nýbrž o to, zda příjmy stěžovatelky zakládaly její účast na důchodovém pojištění dle §9 zákona o důchodovém pojištění. Shodný názor zastával rovněž Nejvyšší správní soud, který v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta však svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužila.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by v důsledku vydání takových rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se závěry správních orgánů, resp. krajského a Nejvyššího správního soudu, že výkon funkce správce konkurzní podstaty lze subsumovat pod ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona o důchodovém pojištění. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ aplikace práva však v projednávaném případě zjevně nešlo. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a veškeré námitky stěžovatelky byly přesvědčivě zodpovězeny. Ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona o důchodovém pojištění se vztahuje na "výkon jiné činnosti konané výdělečně na základě oprávnění podle zvláštních předpisů", přičemž závěru, že tímto předpisem je i zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 403/2002 Sb., není případný, neboť Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil k tomu, zda se na výkon funkce správce konkurzní podstaty vztahuje ustanovení čl. 26 Listiny. V žádném případě nelze z odůvodnění nálezu dovodit, že by správce konkurzní podstaty nemohl být z titulu výkonu této funkce účasten na důchodovém pojištění. Ohledně námitky odlišného rozhodování ve skutkově totožných věcech Ústavní soud poznamenává, že obstojí-li napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska, není rozhodné, zda bylo v jiné věci týmiž orgány postupováno odlišně. I kdyby tedy tato výtka byla opodstatněná, přičemž vyjádření správních orgánů svědčí spíše o tom, že tomu tak není, na rozhodnutí ve věci samé by to nemělo žádný vliv. Ostatně je zjevné, že v případech, na něž stěžovatelka odkazovala, se jednalo o exces z rozhodovací praxe správního orgánu, nikoliv o ustálený postup. Krajský soud se sice touto okolností blíže nezabýval, nicméně s námitkou stěžovatelky se následně vypořádal Nejvyšší správní soud, když z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že provedení takového důkazu by bylo zjevně nadbytečné. K porušení práva na spravedlivý proces tedy nedošlo.
S ohledem na to, že Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu